V blozích o našich prezidentech čtu poměrně stereotypní politologické rozbory nebo sprostoty, občas promíchané. Oni ti prézové byli nebo jsou většinou morální psychopati, ale neměly by se opomíjet ani jejich roztomilé stránky.
Antonín Novotný – dodávalo se: „ke všemu ochotný“. Nebo měl také přízvisko „Der schöne Toni“ neboli „Krásný Tonda“, poněvadž v jakési anketě o nejlíp vypadajícího evropského státníka zvítězil. Aspoň že to. Ale na druhou stranu v době nejkrutější normalizace, kdy už dávno abdikoval, se po Praze překvapivě šířilo: „Toníku, promiň!“ V jedné smíchovské hospodě, kde mastil s ostatními důchodci mariáš, neopomenul vždycky poznamenat: „Vidíte chlapi, co sem vám říkal, todle by za mě možný nebylo!“ Asi ne. S chotí Boženkou si na Hradě pouštěli všechny české filmy /peroutkobijec Zeman vypadá leda tak na „Trhala fialky dynamitem“/, a když první dáma viděla nemravné „Mučedníky lásky“ Jana Němce, málem to s ní seklo, nicméně její „Der schöne Antonin“ promítání v kinech nakonec povolil. Toníku, promiň.
Já jsem měl čest se s ním setkat v proslulém krejčovském salonu u Adama, kde na mě šili oblek do nějakého filmu. Octli jsme se spolu v čekárně sami, tenkrát se to s ochrankou ještě tolik nepřehánělo. Mladý herec a prezident. Já na židli, on stál u okna. Ticho. Já koukal zarytě před sebe, prezident do ulice. Jen decentní tikot empirových hodin. Pršelo. Mlčení. Trapnou pauzu třeba něčím přerušit. Po soudružsku poučit dekadentního filmového milovníčka-hejska. Pomyslel si zřejmě prezident. A se zasněným pohledem do deštivé clony pronesl zvolna, moudře, státnicky: „Prší nám obilí…“ Musel jsem se kousnout do rtu.
Naštěstí ho vzápětí odvedli do salonu. Toho krásného Tondu…
