Irsko a Island – malé ostrovní státy, které spolu mají společného více než jen polohu na samém severozápadním okraji Evropy. V předkrizovém období byly obě země považovány za příklad hodný následování – Irsko bylo označováno za „Keltského tygra“ a Islanďané užasle pozorovali nevídaný ekonomickýzázrak. V letech 2003 – 2007 obě země rostly průměrně 5% tempem – profitovaly z nízkých daní i z celosvětově nízké ceny peněz. Všeobecný optimismus se projevil také na finančních trzích – banky systematicky podceňovaly rizika a financovaly projekty, jejichž návratnost byla přinejmenším pochybná.
Rozdíly ale byly patrné už tehdy. Irové vsadili spíše na domácí trh – propukl zde masivní boom investic, postavený především na expanzi realitního sektoru. V Irsku rostlo obrovské množství nových staveb a ceny nemovitostí šplhaly do nevídaných výšin. Velkou část z těchto projektů financovaly právě irské banky, jejichž zdraví do značné míry záviselo na vývoji trhu.
Na druhou stranu, Islanďané profitovali především díky vysokým úrokovým sazbám, které lákaly zahraniční kapitál do islandských bank. Například celková aktiva největší islandské banky Kaupthing mezi lety 2003 a 2007 nabobtnala více než 10x (měřeno v USD). Díky přílivu kapitálu ze zahraničí rostla kupní síla islandské koruny a Island se začal prosazovat svými investicemi v celém globálním finančním světě, včetně amerického trhu finančních derivátů. Stát, jehož dosavadní hlavní konkurenční výhoda byla postavená na rybářském průmyslu a levné termální energii, se začal věnovat finančnictví.
Jak trefně poznamenal Micheal Lewis v knize Boomerang: „Zatímco Islanďané dobyli pomocí vypůjčených peněz zahraničí, Irové s cizími penězi dobyli Irsko“. V obou zemích významně narostl podíl zahraničního kapitálu na celkové prosperitě. V době před krizí ale jen málokoho zajímalo, co by se stalo, kdyby zahraniční investoři svůj kapitál zase stáhli. Když v roce 2008 naplno propukla finanční krize, černý scénář se bezezbytku naplnil – investoři z celého světa stahovali kapitál z rizikovějších destinací do tzv. bezpečných přístavů. Irské a islandské banky se ze dne na den ocitly prakticky bez prostředků, nohy jim podlomil i obrat na irském realitním trhu, resp. amerických a globálních finančních trzích obecně. Ačkoliv byly oba státy před bankovním kolapsem v podobné situaci, dramaticky se lišily ve způsobu jeho řešení.
Irská vláda se za závazky domácích bank zaručila a de facto tak jejich dluhy převzal státní rozpočet. Naopak Islanďané nechali své banky padnout (zlí jazykové tvrdí, že jim nic jiného nezbývalo, protože dluh, který banky vytvořily, byl na ekonomiku 300 tisícového Islandu jednoduše příliš velký). Ani jeden ze způsobů řešení není dokonalý. Irský přístup podporuje morální hazard a extrémně zatěžuje státní rozpočet. Státní dluh Irska činil v roce 2007 24 % HDP. V roce 2013 byl už však státní dluh podle oficiální statistiky více než pětkrát vyšší. Naopak islandský přístup ohrožuje reputaci Islandu jako celku.
Podívejme se, jak jsou na tom obě ekonomiky o pět let později. Rychlý pohled na růst HDP nedává příliš mnoho informací – obě země se pomalu dostávají zpět k růstu a nejhorší turbulence snad mají za sebou. Zajímavější je ale pohled na „mezeru výstupu“ (output gap). OECD pravidelně publikuje statistiky o potenciálním (tedy dlouhodobě udržitelným při plném využití disponibilních zdrojů) vývoji HDP pro ekonomiku.
Srovnáme-li tento potenciální produkt s realitou, můžeme zjistit mezeru výstupu, neboli jaké ztráty ekonomika utrpěla oproti svému potenciálu. Suchá čísla říkají, že kumulativní ztráty v poměru k HDP jsou v Irsku cca 2x vyšší. Irsko během 4 roky trvající krize oproti svému potenciálu nevyrobilo výrobky v hodnotě více než čtvrtiny ročního HDP. Na Islandu prudce depreciovala koruna a ekonomika se díky tomu mohla pružněji přizpůsobit. Díky tomu islandské ztráty činí „jen“ necelých 15 %. Island se dříve než Irsko odpíchl ode dna a na cestě za budoucí prosperitou je o kousek dále než Irsko.
Podívejme se ale také na druhou stranu – důvěryhodnost. Island se umožněním bankrotu velké části bankovního sektoru zdiskreditoval na mezinárodním poli. Ekonomové si stále a znovu připomínají, že důvěryhodnost je ta nejcennější hodnota, jakou může ekonomika získat a že znovu nastolení důvěry trvá dlouhou dobu. Islandská ekonomika tímto krokem mohla na dlouhou dobu podvázat růst. Jako měřítko „důvěry“ se dají použít swapové úrokové sazby – tedy za jakou cenu jsou banky ochotny převzít úroková rizika podniků. A tyto sazby jsou na Islandu 5x vyšší, než v eurozóně. Island prožívá hlubokou krizi důvěry.
Není tedy jednoznačné, kterou cestou se země měly vydat. Přejme jim ale tu cestu co možná nejúspěšnější.
psáno pro měsíčník EU Office České spořitelny
