V létě jsem byl na návštěvě u příbuzných v Paříži. Bydlí v samém centru, na Champs Elysées to mají asi jako od Myšáka na Václavák.
Měli jsme to "štěstí", že jsme tam dorazili 14. července ráno. Na pařížském "Václaváku" (překvapila mne ta podoba!) stála armáda, od pěšáků přes dragouny na koních až po tankisty pod Vítězným obloukem. Všude davy do sebe narážejících lidí s hlavami obrácenými k obloze poseté formacemi burácejících letadel, od prezidentského speciálu, přes Eurofightery, Mirage s nezaměnitelným trojúhelníkovým půdorysem, Herculesy, až po jakési "kukuruzniky", letadélka jak z plagátu "Pod záštitou KSČ hubíme amerického brouka".
To, horko k zalknutí, a hlavně únava po cestě (autem s přívěsem to moc neutíká) nás zahnaly zpět do aspoň odstíněného bytu k odpolednímu odpočinku.
Večer jsme se znovu vmísili do davu a vyrazili na ohňostroj. Ten za moc nestál, rachejtle lítaly ze tří různých míst docela daleko od sebe, a tak jsme, nadávajíce, že neslyšíme ani hudbu a že ohňostroj na Anenské pouti v Rokytnici v Orlických horách je mnohem lepší, zapadli do zahrádky jedné z nekonečné řady hospod (bodejť ne, aranžmá ohňostroje bylo nastaveno tak, aby nejvíc působil při pohledu od Trocadera). Dali jsme si tři - jak se později ukázalo, zcela nechutná a odporně silná - piva, zaplatili za ně 38 EUR a nechali se unést davem směrem k dočasnému domovu, těšíce se, až se zítra vše uklidní a projdeme si Paříž, město tak velebené, až démonizované.
Nebudu to natahovat. Druhý den, 15. července, se hrálo finále MS ve fotbale, a Kohouti vyhráli. Peklo, které se rozpoutalo po posledním hvizdu rozhodčího, nás zastihlo na cestě někde mezi katedrálou Notre Dame a boulevardem Sant Germain. Včerejší mumraj okolo největšího francouzského státního svátku byl proti tomu přátelské setkání sousedů na návsi uprostřed senoseče.
Řinčela skla výloh a duněly plechy ničených aut, hořely skútry, ulice se plnily odpadky, Širokými bulváry se valil dav jako lidská řeka, kterou policie vyháněla z úzkých uliček, aby se lidi neušlapali. Nevím, jestli jsme se báli. Spíš na to nebyl čas. Policie a dav nás hnali někam, kde jsme to neznali, a tak naším hlavním cílem bylo dostat se domů.
Třetí den se fotbalisti vraceli otevřeným autobusem. Staromák po Naganu proti tomu byl poustevna...
Nadšené davy, pomalované trikolórami, navlečené do národních barev, staří, mladí, barevní i těch pár bílých, co tam zbylo. Lékárnice, mlíkařky, pekařky, číšníci, všichni s trikolórou na tváři, zářící oči, široké úsměvy, "bon žůr, mesié, mersí, o revoár"...
Potom traktory a multikáry s radlicemi vyhrnuly hory odpadků do křižovatek, tam si je převzaly kavalerie popelářských vozů, cisteren a silničních vysavačů, armády sklenářů bleskově vyměnily vysklené výlohy a celou událost další den připomínaly už je vypálené obrysy motorek v asfaltu a všudypřítomné plakáty "Merci, le bleu!"
--------------
Týden nato jsem procházel Roztylským náměstím na Spořilově. V jeho těsné blízkosti jsem vyrostl, chodil jsem přes něj do tenisu, později i do školy. Pak na pivo do Euréky. Máti nás v neděli nutila chodit do kostela, později jsem našel cestu sám nejen tam, ale do hospůdky nad ním.
Tentokrát bylo něco jinak. Komplet celé náměstí znělo ruštinou. Zahrádky před kavárnami, lavičky pod stromy, i Tesco v dolní části náměstí.
Vybavila se mi ta Paříž. Jo, očividně nejmíň 2/3 Pařížanů jsou zjevně afrického původu, nebo aspoň zčásti. Ale všichni se radovali z úspěchu fotbalistů, všichni si navlékli francouzskou trikolóru a mluvili spolu francouzsky.
Tihle "noví Pražané" z Roztyláku sice byli bílí, ale mluvili spolu rusky. Nevím, nebyl jsem tam, když v telce běžel zápas našich v Rusku. Ale nevěřím, že by fandili nám. A ani nevěřím, že někdy budou. Spíš mám strach, že až jich tu bude dost, společně s jejich českými vlezdoprdelkami odhlasují připojení k novému SSSR. Ukrajina nám může být varováním.
Nebo fandili Čechům?
