Téma dezinformací v poslední době hýbalo českou společností. Celkem očekávaně, probíhaly prezidentské volby a to je velmi příhodná doba pro mentální útok.
Téma dezinformace hýbalo českou společností dokonce tak intenzivně, že vláda pojala potřebu proti jejich šiřitelům zakročit. Úmysl jistě šlechetný, ale otázkou je, zda to není naopak pověstným přiléváním oleje do ohně.
Pokud člověk sleduje diskuze pod novinovými články (o blozích nemluvě), všimne si jedné věci. Ti, kteří se zaštiťují tvrzeními, v (podle nich) "mainstreamu" označovanými jako dezinformace, s těmito tvrzeními nepracují tak, aby z nich vyvodili nějaký obecný závěr. Vždy je používají tak, aby podpořili jeden zcela konkrétní pohled, jeden konkrétní jev, resp. jeho vysvětlení.
Příklad: Často webem rezonuje tvrzení, že každý má právo lhát. Že lež je názor a lháře tak nelze umlčovat, protože je to nedemokratické. Naopak demokratické je, podle šiřitelů tohoto tvrzení, umlčet každého, kdo proti té lži vystupuje, protože přece nikdo nemůže druhému bránit vyjádřit svůj názor.
Že se tito lidé chytají do vlastních pastí, je jim fuk.
A proč je jim to fuk? Protože jim nejde o nějaký ucelený pohled, ucelený názor, o konzistentní postoj. Jim se jen naskytla příležitost být proti, tak se jí chápou. Jejich hnacím motorem není potřeba vědět, znát. Je to potřeba vzdoru, pramenící z frustrace. Frustrace z často jimi nezaviněné situace, do níž se dostali a ze které se neumějí sami vysvobodit. V takové situaci nesmírně pomáhá nalezení viníka a vymezení se proti němu. Tvrzení, obecně označovaná za dezinformace, je k tomu vedou, obvykle i velmi cíleně.
Vzdor ve vývoji jedince najdeme v mnoha jeho etapách. První období vzdoru přichází obvykle na konci batolecího věku, tedy okolo třetího roku dítěte, kdy se dítě vzteká často bez zdánlivé příčiny. Začíná si uvědomovat sebe samo, hledá hranice, pevné body. Další období vzdoru, nebo spíše odklonu k jiným autoritám, nastává v období nástupu do školy, kdy se autoritou stává paní učitelka a rodič je odsunut do role nepodstatného blábolila. I toto období pomine a později je nahrazeno vzdorem pubertálním až adolescentním, který bývá už poměrně sveřepý, často i sofistikovaný, právě pro četnost jednorázových argumentů podporujících ten který konkrétní názor.
Ať se jedná o kteroukoliv formu vzdoru, vždy je za tím pocit nesvobody, svázanosti pravidly, která jsem si nevymyslel, která musím dodržovat, aniž bych z toho pocítil nějaký přímý a okamžitý prospěch, nebo alespoň lepší perspektivu.
Abych to shrnul - dezinformace nejsou základem nějaké ucelené alternativní teorie, jsou to okamžité efektní výstřely, často do vlastních řad, iniciované nějakou konkrétní událostí. Jsou kompilací navzájem nesouvisejících až protichůdných teorií, cíleně vybraných znaků (klub 58 % Macron, Čaputová, Pavel), nelze predikovat jejich vznik, a - podle mne - nemá smysl se jim nějak systematicky stavět. Jednak jim a jejich šiřitelům to dá pocit, že mají nějaký význam, že se jich government bojí, a jednak drtivou většinu z nich sami jejich uživatelé rychle zapomenou, protože je překryje nános nových konstrukcí.
Jediná obrana proti nim je vytvořit takové prostředí, které omezí množinu jejich uživatelů na minimum. Prostředí, v němž se bude orientovat co nejvíc občanů, včetně těch, kteří nemají zásadní teoretické vzdělání, žijí na hraně ekonomické únosnosti a většinu času jim zabere aktivita směřující k zabezpečení základních potřeb, nikoliv snaha pochopit složité souvislosti.
Základním předpokladem je systematická, logická a trvalá komunikace governmentu směrem k občanské společnosti. Vysvětlování kroků, které činí, a to ve správném pořadí. Tedy nejdříve identifikovat problém, popsat, v čem spočívá, koho ohrožuje, a navrhnout a přijmout řešení.
Což bohužel zatím vláda Petra Fialy neumí. Viz důchodová reforma. Co asi bylo možné čekat, když jediné, co oznámí, je to, že se prodlouží věk odchodu do důchodu na 68 let, aniž by jasně vysvětlila i těm, které jsem výše popsal, jaký dopad na ně bude mít to, že reforma neproběhne?
Vláda vládne příliš intelektuálsky. Takovouto vládu už jsme tu měli. Její tváří se stal Miroslav Kalousek. Co z toho vzešlo a jak dlouho trvalo, než jsme se toho jakž takž zbavili, všichni víme.
Nedělejte, dámy a pánové, stejnou chybu dvakrát.
