Sepsáno v nekonečných parných tropech prvních zářijových dnů roku 2006. Dnů, kdy se sousedka přěs ulici opalovala na balkóně nahá a ani jí nevadilo, že na ní koukám... :-)
Příliš krátká povídka na to, aby aspiroval na nálepku Letní povídka pro Víkend MF DNES.
Žil byl jeden velký slavný mocný a spravedlivý Bůh Slunce. Každé ráno zodpovědně rozsvítil Hercnu na obloze, natáhnul jí péro (v zimě míň, v létě víc, to dá rozum) a večer jí zase odchytil, zhasnul, dolil olej, namazal kolečka a uložil do odřené krabice pod stolek se starou televizí a dečkou z háčku.
Co svět světem stál, nikdy to nebylo jinak. A zdálo se, že do soudného dne se na tom nic nezmění.
Jednoho dne ale přijelo ke Klokočníkovi auto, které tam dřív nikdy nikdo neviděl.
Klokočník byla oblíbená hospoda Boha Slunce. Trávil tam nejeden zimní večer a často zapomínal Hercně vyleštit cylindr, takže mnoho zimních rán bylo kalných a šedých jak začouzená petrolejka.
Zvědavý Bůh Slunce sestoupil z Nadoblačných Výšin, aby se podíval, co se děje.
"Ále, vezou nám nový pivo", povídá starej Klokočník, když Bůh tázavě zdvihl obočí."Kácovský", dodal, když si přečetl nápis na tričku svalnatýho šoféra, co skládal nacucané nerezové sudy do sklepa.
"Dá se to pít?", zeptal se Bůh Slunce zjevně čekaje zápornou odpověď.
"Co já vím", pravil Klokočník, "já to nepil, já to ani neslyšel, že by někdo..."
Klokočník myšlenku nedokončil, protože Bůh mu skočil do řeči: "Tak to prubnem, ne? Natoč šnyt!"
Přiď zejtra", protivil se Bohu Klokočník, "bude to zkarbovaný, musí si to vodpočinout!"
Druhý den se Hercna objevila na obloze o půl hodiny dřív. Tak se Bůh Slunce těšil na Kácovský. "Tak co, Klokočníku, jaký to je?", volal už mezi dveřma.
"Nic moc", opáčil Klokočník, "a je to levný. Přitáhne to sem samý santusáky a kšeft půjde do hajzlu!", temně zavěštil Klokočník a ještě temněji se zahleděl do zamračené budoucnosti jeho knajpy.
"Nekecej a nalejvej!", poručil si Bůh Slunce jeden kousek.
"De to", povídá, když dopil, "natoč mi ještě jedno!"
Toho dne si Bůh Slunce Kácovský zamiloval a od tý doby tam sedí a sedí a Hercna bloudí po obloze celá rozpálená a nemá jí kdo zhasnout.
Z toho plyne poučení: Kdo chce zachránit Hercnu, půjde do hospody pomoct vypít všechno pivo, aby se Bůh Slunce vrátil domů a Hercnu aspoň na chvlíli zhasnul.
Pamatuj, Sokolíku, že je to tvoje občanská povinnost!
