K napsání tohoto textu mě přivedl text Očkování - Tvoje svoboda končí tam, kde začíná moje pana Václava Szöcse. Nakousl jsem to už v diskuzi pod tímto blogem, ale pořád mám pocit, že se k tomu musím vrátit. Kde však začít?
Aspektů je moc.
Na úvod poznamenám, že jsem o pozitivním vlivu očkování na obranyschopnost člověka nikdy nepochyboval, a jakmile to bylo možné, očkovat jsem se nechal. A to přesto, že jsem kovid prodělal. A že v mých úvahách sehrálo důležitou roli i vědomí toho, že jako očkovaný člověk budu časem požívat jistých zvýhodnění, byť se v době, kdy jsem se rozhodoval, všichni dušovali, že žádný kovidpas nebude. Zkrátka - subjektivně jsem vyhodnotil, že očkování je menší zlo se zanedbatelným rizikem, a prosím, aby tento můj názor nebyl předmětem podčlánkových polemik, protože jednak ho nezměním, a druhak o to v tomto textu nejde.
Žádné patologické změny po očkování na sobě nepozoruji, pokovidová dušnost a únava občas stále zlobí, ale už ne tak často a tak intenzivně jako měsíc dva po nemoci.
Ale k věci:
O tom, jak se bude jedinec bránit nemoci, nerozhoduje očkování, ale imunita. Očkování je pouze jednou z cest, jak se imunity dobrat. Tou druhou je samotné prodělání nemoci. O účinnosti obojího se vedou diskuze, což je pochopitelné, protože nemoc je tu s námi nějaký rok a půl, a za tu dobu skutečně nelze dát dohromady dostatek relevantních dat. V rozhodování jedince pak hrají závažnou roli i subjektivní faktory - emoce, empirie, podléhání vlivu názorových vůdců. Což je hlavní důvod, proč je současná společenská situace tak turbulentní.
Zásadní chybou kovidpasu tedy je, že nezohledňuje imunitu, byť se tváří, že ano. Pokud by kovidpas imunitu skutečně zohledňoval, měl by brát v úvahu pouze jediný údaj - údaj o úrovni imunity. Ano, můžeme vést polemiky o tom, nakolik jsou testy spolehlivé, jak dlouho imunita vydrží... Zejména ten druhý argument je dostatečně pikantní v situaci, kdy si dovolujeme předpokládat, že imunita získaná očkováním je navždy.
Ale ani to není samo o sobě úplně podstatné.
Kovidpas je částí veřejnosti považován za diskriminaci, nejsou výjimkou přirovnání kovidpasu (respektive jeho nevlastnění) k našívání žluté hvězdy na oděvy Židů za nacistů. Následujícím argumentem je nejspíš vytočím do běla, ale tenhle krok udělat musím, abych se ve své úvaze dobral toho, na co chci poukázat.
Omezení plynoucí z nevlastnění kovidpasu totiž nezvýhodňuje ty, kteří ho mají, ale chrání ty, kteří ho nemají. Imunní jedinci se totiž už chrání docela účinně sami.
A tím se dostáváme k tomu podstatnému. Jestliže se ti, kteří nejsou imunní, přestože mají k dispozici nástroj, jímž se imunizovat lze, za kým potom jde odpovědnost v případě, že neimunní onemocní? Za státem? Za jedincem, který se vědomě vystavil nebezpečí nákazy (nevědomě to při mediální masáži posledního roku opravdu nejde)?
Ale - v ČR zemře asi 40 tisíc lidí ročně na následky kouření. Lidí, kteří zcela dobrovolně systematicky ohrožovali své zdraví, zcela legálně a bez omezení. A odpovědnost nese stát.
Z toho vyvozuji závěr, se kterým se sice stále ještě vnitřně úplně nesjednocuji, který je ale logicky jediný možný:
Kovidpas je v této situaci skutečně diskriminační a myslím si, že nemá oporu především v Listině základních práv a svobod člověka.
Daleko větší problém vidím v povinné ochraně dýchacích cest, ale o tom až příště.
(Přes to všechno, co jsem napsal, zůstávám Čechem a certifikát o očkování rozhodně nezahazuji. Není to pro mne principiální problém. Což je zároveň odpověď na otázku v titulku: Odpor k očkování podle mne pozérstvím je. Nicméně iniciuje diskuzi, a v tom je přínosné.)
