V dnešním závodě Super-G na MS v alpském lyžování dojela olympijská vítězka v této disciplíně Ester Ledecká na 27. místě. Diskuze pod zprávou o tomto (ne)úspěchu se hemží názory, které shrnuje titulek tohoto textu. Fakt je to tak?
Všichni máme v paměti fenomenální úspěch STR, jak jí na síti označují její fanoušci, kdy na olympiádě v Korei získala jako první sportovec v historii (a pokud ne jako sportovec, tak tedy určitě jako první sporotvkyně v historii) na jedné olympiádě zlato ve dvou různých disciplínách. Ve svém "domovském" snowboardingu, a právě v Super-G na lyžích.
Radost to byla veliká, každý Čech se cítil být ozářen leskem historického zlata, a - bohužel - každému hned bylo jasné, že nad Ester není a že se díky ní teď zlata pohrnou po tunách, jak z lyžování, tak ze snowboardingu. Svitla naděje, že Ester zaplní díru po Neumannové, Bauerovi, Strachové či Koukalové, kteří (přeci jen je tam aspoň jeden muž) nám zpříjemňovali nevlídné a krátké zimní dny posledních let.
Ano, úspěch Ester Ledecké to byl fenomenální. Naplno ukázal dokonalost strategického myšlení Ledecké a jejího týmu. Ester tenkrát učinila geniální rozhodnutí opřené o něco, co se u českých sportovců často nevidí - o dokonalé sebevědomí podepřené znalostí reálné situace a spolehnutím se na své schopnosti a předpoklady.
O co tehdy šlo? Každý ví, že olympijské tratě nebývají tak technicky náročné jako tratě MS nebo Světového poháru. Je to dáno tím, že kvalifikační klíč na OH je nastaven tak, aby se jich mohli zúčastnit i sportovci méně tradičních zemí. To trochu diskvalifikuje technické závodníky, na druhou stranu to dává příležitost těm, kteří umí jet opravdu na hraně, kteří se nebojí riskovat. A to Ester vyškolená snowboardingem, ve kterém je každá jízda hop nebo trop, umí velmi dobře.
Navíc se přidalo i trochu nezbytného štěstí. Díky povětrnostním podmínkám v okolí plánovaného startu byl závod o několik set metrů zkrácen, což ještě zvýšilo šance sprinterky - slalomářky Ledecké mezi "středotraťařkami" - specialistkami na sjezdové disciplíny. A Ester toho dokonale využila.
Se zatajeným dechem jsme sledovali její technicky dost nedokonalou jízdu od jednoho zaváhání ke druhému, ale jízdu plnou sebejistoty, sebedůvěry a doslova býčí síly, se kterými bravurně zvládala jednu těžkou situaci za druhou. Připomnělo mi to moje lyžařské začátky, kdy jsem víc ležel než stál a kdy mi kamarád řekl: "Když nebudeš chtít spadnout, tak nespadneš!", a ono to fungovalo. Ester tehdy prostě spadnout nechtěla, tak nespadla.
Jenomže tratě MS a Světového poháru jsou delší a techničtější, jsou víc ušité na míru specialistkám, a to při vší úctě Ester není. A otázkou je, zda někdy bude. Zda snaha o její obojetnost nakonec neskončí tím, že se z královny snowboardu stane jen pouhou "šlechtičnou".
A co chci vlastně říct? Že pro mě není 27. místo STR žádným zklamáním, natož sklamáním. Být v první třicítce na světě v jakémkoliv oboru je super. A být stejně dobrý dokonce ve dvou různých činnostech, tak to je fenomenální. Jen mám pocit, že se to nedá zvládat dlouho. Že by se měla držet snowboardu. Jak říkal můj kamarád Radim Kubíček (jestli to čteš, zdravím!), člověk by neměl zapomenout na to, co ho udělalo úspěšným.
Hezký den!
