Požár, který vzplál na střeše katedrály Notre Dame v Paříži, je bez diskuze tématem dne číslo jedna. Kdekdo spěchá, aby vyjádřil svůj smutek, zděšení, zhrození nad tou tragédií. Prý - katedrála se dá znovu postavit, ale její duch?
Shořela nevyčíslitelná historická hodnota. O tom není sporu. Už to nikdy nebude takové, jaké to bylo. Ale je to opravdu taková tragédie, o jaké mnoho lidí hovoří?
Pro "Ano" hovoří fakt, že jde o svědka minulosti. Každý kámen, každý čtvereční centimetr omítky, každou sošku, každý obrázek nesou stopy kontaktu s konkrétním člověkem, který kdysi dávno položil svou ruku na kámen, na maltu, na střípek skla ve vitráži. A ten otisk tam byl. Do včerejška, než ho smetl plamen a spláchla voda, která ten plamen hasila.
Ale je to celý odkaz katedrály, potažmo kteréhokoliv jiného historického artefaktu? Odpověď je bezpochyby "Ne, není".
Katedrála je v první řadě demonstrace velikosti lidského ducha. Musíme si uvědomit, že gotické katedrály byly především neobyčejně konstrukčně složité stavby, které představovaly i používaly naprosto špičkové technologie své doby. Jak říkám - velkolepé demonstrace obrovské síly, intuice, kreativity, intelektuální zdatnosti a pracovitosti našich předků. A to nejen jako vlastní stavby. Tehdejší stavitelé nám odkázali techniky rozkládání sil na nosníkách, aby byli schopni vůbec ustavit nesmírnou hmotnost klenutých stropů na štíhlých do nebe vzepjatých sloupech, postupy zdvíhání břemen do velkých výšek, spojování stavebních prvků ať již pomocí mechanických spojek, zámků, tak pomocí stavební chemie (malta, barvy na malbách, lepty ve sklech). A tak dále, a tak dále. Samotná stavba je jenom částí tohoto mohutného odkazu.
Katedrála je stavba. A žádná stavba netrvá věčně. Tak, jako se drolí stará římská fóra, arény (ostatně část Louvru je postavena z kamenů čtyř Lutecijských arén, které stály na okraji Lutecie, jak se dřív Paříž jmenovala), jednou se rozdrolí i Notre Dame. A bude třeba ji opravit. Opravit s využitím technologií moderní doby. Jednak proto, aby se nemusela opravovat tak často, jednak proto, že některé technologie si jejich dávní tvůrci prostě vzali s sebou do hrobu.
A každá stavba má svého ducha, který žije. A vyvíjí se.
Nedaleko Notre Dame je Louvre a jeho supermoderní skleněná pyramida. Myslíte, že tento skleněný jehlan vypudil z Louvre jeho ducha? Já myslím, že ne. Jen mu přidal další rozměr.
A nebo Karlův most. Kolik z jeho oblouků je původních? Nechce se mi to hledat, ale troufám si tvrdit, že méně než 10. Ostatní byly zničeny povodněmi a znovu dostavěny. A kolik soch na něm je původních? Mám dojem, že ani jediná. A má snad někdo pocit, že Karlův most kvůli tomu nemá ducha?
Nebuďme patetičtí. Život jde dál. Za sto let bude průvodce katedrálou říkat turistům, že katedrálu před sto lety poškodil rozsáhlý požár. A všichni budou obdivovat dnešní profesionály, kteří citlivou rekonstrukcí dokázali zachovat ducha katedrály staré bezmála tisíc let.
