Dnes ráno mě zaujal blog Jana Vaříka o tom, jak se nestačí divit aneb Do školy na devátou. Kolega Vavřík pod ním však neotevřel diskuzi, tak volím cestu vlastního zamyšlení.
Na konci 70. let, kdy jsme se radostně zmítali v socialistickém ráji na zemi, přišla zimní kalamita, která měla pro nás pražské za následek mimo jiné i úpravu začátku školního vyučování. Přesněji posunutí zahájení školní výuky na devátou hodinu. Důvod - rozložení ranní dopravní špičky do delšího období, aby mohlo být efektivněji využito energetických zdrojů, poněkud pošramocených onou kalamitou. Metro i tramvaje, páteř pražské dopravy té doby, jezdily na elektřinu, o kterou se musely dělit s průmyslovými podniky i domácnostmi. Pokud se špička akumulovala do kratší doby, zdroje nestíhaly pokrývat spotřebu a síť "padala", jak by řekli dnešní ajťáci. Takže DPHLMP (Dopravní podnik hlavního města Prahy) upravil jízdní řády, řidičům upravili směny (těžko se tehdy našel někdo, kdo by se odvážil protestovat) a jelo se. Vydrželo to tenkrát nejméně do konce mé středoškolské docházky. Pak už mne život zavál jinam a hodina zahájení středoškolské výuky mne přestala zajímat.
Bylo fajn si ráno pospat. Horší byly dvě "odpoledky" týdně, jednou do půl čtvrté, jednou dokonce do cca půl páté, což se ale dalo snadno vydržet. Kino nebo hospoda se tak lépe zakomponovaly do denního rozvrhu, nebylo třeba zabíjet tolik času. Úkoly se daly napsat i ráno.
U nás na učilišti začínáme v 7.00. Díky hodinovým dotacím končí žáci nejméně 2x týdně ve 14.30, druháci dokonce každý den kromě pátku. To končíme ve 11.30, aby se internátní stačili naobědvat a vypravit na vlak či autobus, kterými se rozjedou do svých domovů.
Neříkám, že by se žákům nelíbilo začínat v devět. Horší by to bylo s tou výdrží do půl páté. Pokud se posune začátek výuky o dvě hodiny, rozhodně to nebude znamenat, že žáci budou o dvě hodiny později vstávat. A obecně odpolední výuka, navíc pokud je jen v krátkých celcích (1 vyučovací hodina), se potýká s velkým odlivem pozornosti žactva. Bohužel, nelze do této doby nacpat tělocvik pro všechny, zvlášť, když ho mají jen 2 hodiny za týden. Čili problém nesoustředěnosti nejen pouze přesuneme z ranních hodin do odpoledních, ale navíc rozšíříme.
Ale i kdyby se nakrásně podařilo zformovat rozvrhy tak, aby to klaplo, narazíme na to, co už jsem zmínil. Na dopravu. Sladit jízdní řády s požadavky škol "na trase" je nekonečný boj. Aktuálně autobus přijíždí zhruba 10 minut před sedmou, ale na zastávku vzdálenou přes půl kilometru. Vlak to samé. Předtím jezdil o cca 10 minut dříve, což bylo super, ještě předtím o dalších 10 minut dříve, což motivovalo žáky hlavně vyšších ročníků první hodinu občas "vypustit". I za cenu postihů. Navíc se jízdní řády mění během školního roku nejméně 2x. A vždy s tím, že školy jsou ty poslední, kdo do toho má co mluvit. Prioritní jsou cesty do práce a z práce, dopolední cesty k lékaři, na úřady a zpět, školní autobusy jedou až tak, jak to ostatní vyjde.
Umím si představit, že bychom učili od devíti. A teoreticky si umím představit, že by se dala výuka poskládat tak, aby se pozornost žáků ve škole udržela co nejdéle.
Neumím si představit, jak tam ty žáky dostat.. Řečeno s panem Lorencem: To máte překopat jízdní řády, kvůli tomu předělat směny řidičů, AETR, návaznost autobusů na vlaky, v menších městech i na městskou dopravu, teď to musíte provázat ve všech krajích a spustit to najednou...
To vše v zemi, která například nebyla schopna dodnes zavést jednotnou celostátní jízdenku, přestože v krajích už takové jízdenky fungují.
V kompetenci škol je i úprava začátku a konce výuky. Například v souvislosti s jízdními řády. Myslím, že by se do toho nemělo sahat a že by se MŠMT mělo soustředit na jiné úkoly. Například jak vyjít vstříc nadaným dětem. A to nejen těm nadaným na čutání do meruny nebo běhání s větrem o závod. Mám na mysli hlavně ty nadané mentálně, na matiku, na chemii a další přírodní vědy. Protože zatímco zřizujeme školy pro ty, kteří běhají stovku pod jedenáct (a připadá nám to normální), a důsledně dbáme, aby se tam nedostal někdo, kdo to nesvede, děti, kterým jdou rovnice nebo chápou souvislosti technických předmětů, důsledně mícháme s těmi, kterým je něco podobného na hony vzdáleno, a tváříme se, že to prý prospěje všem. Což podle mě dobře není a je třeba to řešit. Je to důležitější než začátek výuky v devět.
