Minule jsme skončili předseťovou přípravou, dnes máme na pořadu setí. Čili zapravení těch částí rostlin, ze kterých vzejde příští generace rostlin, do země. Drtivá většina hlavních kulturních plodin se seje, jen malá část se sází.
Někdo by si mohl říci - setí jako sázení, to je přece fuk. Ale je to skutečně tak? Je to trochu složité.
Sejeme výhradně semena, a to buď plošně, nebo do řádku. Ale to neznamená, že bychom semena nemohli sázet. V tom případě sázíme semínko do důlku, který vytvoříme pro každé semínko zvlášť. Je to pracné, pomalé a často zbytečné, takže se se sázením semen v zemědělství prakticky nesetkáme. Sázení je ale také zapravování i jiných částí rostlin (hlíz, řízků, palic, cibulek) nebo celých rostlin (sazenic) a setkáváme se s ním hlavně v zelinářství. Jedinou hlavní plodinou, která se v zemědělství sází, jsou - jak správně tušíte - brambory.
Ačkoliv se to nezdá, dneska je i setí poměrně velká věda. Každá rostlina vyžaduje jiné podmínky pro vyklíčení a správný start do života. Potřebuje správně utužené lůžko, aby měla stálý přístup k půdní vláze, kyprou přikrývku, aby se klíček nevyčerpával prorážením zbytečně odolné půdy nad sebou, dostatečně silnou vrstvu půdy, která ho ochrání před přízemními mrazíky, a zároveň dostatečně slabou, aby živiny obsažené v semínku či hlíze stačily klíčku k dosažení povrchu a rozevření prvních lístků k zahájení fotosyntézy. Obvykle se plodiny sejí do hloubky 3 (obiloviny) až 10 (kukuřice) cm.
Některé plodiny rády rostou v houfu, dokonce jsou rády blízko sebe. Poskytují si vzájemně oporu i stín, udržují si mezi sebou odpovídající mikroklima, zastiňují a dusí konkurenční rostliny, nebo aspoň většinu. Jiné naopak potřebují kolem sebe hodně místa, protože samy vytváření hodně masy a navzájem by si překážely. A podle toho musíme volit i technologii setí.
Obiloviny jsou původem traviny, a proto asi nepřekvapí, že se rády drží v houfu. Sejí se do hustých řádků nepříliš od sebe vzdálených (cca 80 až 120 mm), semínka se do řádků volně sypou a reguluje se prakticky pouze množství hmotnostních jednotek na jednotku plochy. Dnešní pneumatické secí stroje se pohybují po poli rychlostí i 15 km/h a při záběru i 18 metrů dokážou zasít plodinu na ploše okolo 15 - 20 ha za hodinu (stroj se musí otáčet na souvratích a doplňovat osivo, proto ta matematická disproporce).
Naopak okopaniny, tedy řepa, kukuřice či slunečnice, se sejí nejen do širokých řádků (450 až 600 mm), ale hlídá se i vzdálenost jednotlivých semen v řádku (cca 15 - 25 cm podle plodiny a dalších podmínek). Říká se tomu "přesné setí". Používají se k tomu secí stroje s vysokou přesností výsevu (nedublují ani nevynechávají). Ti, kdož si pamatují pravidelné jarní hrbení hřbetů v nekonečných řádcích při jednocení řepy, vědí, jakou práci takové stroje umí ušetřit.
Přesné setí však vyžaduje i poměrně složitou a náročnou přípravu osiva. Osivo musí být stejnoměrné, tedy stejně velké a odpovídajícího tvaru, aby ho secí stroj pracující na principu střídání přetlaku a podtlaku vzduchu mohl správně uchopit a uložit do lůžka. Musí se pečlivě vytřídit a tvarově upravit. Tomuto procesu se říká kalibrace a sestává z pečlivého prosévání a třídění semínek o stejné velikosti a tvaru a případné obalování do speciální směsi hnojiva, mořidla a pojidla, kterým se semínko obalí, aby mělo symetrický tvar (kuličky), správnou velikost a kvalitu povrchu.
Po zasetí se pole často ještě uválí, většinou lehkými hladkými válci, aby se vytvořil kapilární systém zásobující semínko vodou s rozpuštěnými živinami.
Popsali jsme si setí do připravené půdy, které je sice k půdě šetrné a respektuje potřeby půdního života, ale z hlediska okamžitého ekonomického efektu je málo přátelské. Je náročné na čas, lidi, techniku i energie, čímž zvyšuje náklady, aniž by odpovídajícím způsobem zvyšovalo i tržby.
Proto bývá často nahrazováno takzvaným bezorebným setím. Ačkoliv tento pojem není úplně přesný, protože zahrnuje jak setí do nezorané, tedy nezpracované půdy (v podstatě do strniště), tak i setí do zorané, ale dále nepřipravené půdy. Secí stroje pro tento způsob setí mají velmi robustní konstrukci, poměrně malý záběr (zhruba do 3 metrů, pro setí do nepřipravené půdy mohou mít o něco větší). Mají poháněné pracovní orgány a proto vyžadují agregaci s velmi výkonnými traktory. Nespornou výhodou tohoto způsobu setí je zkrácení potřebného času na celé setí, což umožňuje lepší dodržování agrotechnických termínů hlavně u ozimých plodin, jako jsou řepka či ozimé obiloviny. Diskutabilní výhodou je menší počet přejezdů. Vzhledem k malému záběru těchto secích strojů je potřeba pole přejet víckrát, takže není výjimkou, že počet přejezdů je srovnatelný s počtem přejezdů při klasickém předseťovém zpracování.
Co je velkým záporem takového postupu, je kromě absence orby (ne vždy) velké utužování půdy výkonnými stroji. Hrubé vzorky pneumatik vysokým tlakem ve vodorovném směru vytvářejí půdní agregáty (hrudky) o vysoké soudržnosti. Ty ztrácejí schopnost pohlcovat srážkovou vláhu, poskytovat vhodné prostředí pro půdní život, uvolňovat živiny i podporovat vznik kapilárního systému. Chovají se spíše jako kameny. Přes zimu je sice mráz často rozdruží, ale zůstávají mrtvé, bez života, a rostlinám nic pozitivního nepřinášejí.
Suma sumárum - tyto technologie, tedy užívání extrémně těžkých a výkonných strojů ve spojení s absencí orby - sice snižují přímé náklady a zlepšují okamžitou ekonomiku hospodařících subjektů, ale zároveň prudce zhoršují kvalitu půdy. Když k tomu připočteme nedostatek statkových hnojiv způsobený jednak celkovým poklesem podílu živočišné výroby na celkové zemědělské produkci, a zvýšením podílu masných plemen chovaných především na trvalých pastvinách, tedy bez produkce chlévské mrvy, zaděláváme si na docela velký problém s půdou. Možná na větší, než za jaký je pokládán vliv zemědělské produkce na vznik skleníkových plynů.
A nakonec jako vždy ukázky. Tady je klasika, stará třicítka s univerzálem, tady její moderní nástupce, tohle je přesný secí stroj, a tady sázení brambor a česneku (i tato technologie se používá na brambory, zejména na naklíčenou sadbu).
Nashle příště.
