Základní vazbou umožňující zdravé zemědělské hospodaření je vzájemná výměna živin mezi rostlinnou a živočišnou výrobou. Pokud je z nějakého důvodu tato vazba narušena, nastupují náhradní řešení.
Člověk by řekl, že hnojení je dodávání živin plodinám, aby se mohly řádně vyvíjet. Ale je to opravdu tak? Z toho, co jsem napsal v perexu, vyplývá, že rozhodně ne tak docela.
Většina kulturních plodin čerpá živiny z vrchní vrstvy půdy mocné asi 30 cm. Tato vrstva se nazývá ornice. Na první pohled bychom řekli, že ornice je hlína jako každá jiná, ale to bychom se velmi mýlili. Ornice se od "normální" hlíny liší tím, že v ní kypí a bují půdní život.
Půdní život je velmi složitý a ucelený ekosystém. Skládá se ze živé a neživé části. Neživou částí je humus, živou částí jsou organizmy od jednobuněčných bakterií přes hmyz, žížaly, drobné obratlovce až po různé plísně, houby a další vegetaci, pro něž humus vytváří optimální "domov". Zlepšuje strukturu půdy, vytváří dutiny pro hromadění vzduchu či vody, usnadňuje živočichům zpracovávání půdy. Zadržuje vodu, udržuje půdu kyprou, umožňuje růst kořenových systémů rostlin včetně hlíz či bulev. Až teprve tento ekosystém poskytuje rostlinám prostředí pro správný růst, zejména pro správnou výživu. Celý systém zpracovává vše, co se do půdy dostane, a přeměňuje to v první řadě na látky sobě vlastní, a následně pak na látky vlastní rostlinám.
Kvalita půdy přímo závisí na množství a kvalitě humusu, který obsahuje. Nejkvalitnější černozemě (u nás se nevyskytují) obsahují 5 a více procent humusu, kvalitní hnědozemě u nás, především na jižní Moravě, mají okolo 4 %. Ostatní půdy mají méně. Horské a podhorské oblasti mají často i méně než 2 % humusu.
Pominu-li pozemky ležící ladem, kde obnova humusu probíhá přirozenou cestou, máme k dispozici 3 možnosti, jak humus v půdě doplňovat:
1) animálním hnojením (statkovými hnojivy, především hnojem),
2) zeleným hnojením
3) kompostem a dalšími přísadami nezemědělského původu (rašelina apod.)
Animální hnojení je pro zemědělskou výrobu klíčové. Je ze všech způsobů nejlevnější (živočišná výroba, hlavně chov skotu, ho vyprodukuje velké množství), nejkomplexnější (obsahuje jak humusotvorné přísady, tedy hlavně slámu, tak i živiny, a to dokonce ve velmi vyváženém poměru uhlík/dusík), přírodně "friendly" a lze ho uchovávat prakticky neomezeně dlouho (nekazí se).
Zelené hnojení může nastoupit tam, kde je větší podíl chovu prasat, produkující kejdu. Pole se osévá rychle rostoucími plodinami - směskami, hořčicí, které se, až narostou, zaorají. Zdánlivě to nemá logiku - rostliny přece vyčerpají živiny a pak je zase vrátí. Ale ze školy víme, že rostliny vstřebávají vzdušný oxid uhličitý, uhlík si ponechají pro vlastní buněčné struktury a kyslík vrátí do vzduchu. Zelené hnojení tedy obohatí půdu hlavně uhlíkem, který doplní dusíkem kejda.
Kompost je řešení spíš na zahrádku. Pro zemědělskou výrobu je poměrně drahý, kyselý, přibývá pomalu a není ani zdaleka tak humusotvorný jako předchozí dva způsoby.
Suma sumárum - správné hnojení nekrmí rostliny, ale půdu. Tu je třeba udržovat v kondici, aby dala vzejít dobré, kvalitní a zdravé úrodě.
A tady něco pro potěchu oka - legendární RUR 5 v akci :-)
Příště o průmyslových hnojivech.
