Dobrý den! Včera jsem na Technetu narazil na zajímavý rozhovor. Reku - to jsou věci...
Je to vůbec možný, kolik energie věnují lidi tomu, aby hledali Boha, aby ho obhájili anebo aby ho zapřeli?
Debatám o konfliktu víry a vědy, o tom, že chceme-li vědět, proč Matylda upekla dort, musíme zkoumat Matyldu, nikoliv dort...
Bůh zdánlivě do dnešní pragmatické doby nepatří. Nejde ho zvážit, změřit, vyfotit, a proto ti, co v něj věří, jsou považováni za podivíny, kteří neuvažují racionálně, a tudíž mají sami se sebou nejspíš nějaký velký problém, který si léčí právě přes Boha.
Argumentem odpůrců Boha je často otázka: "Když Bůh stvořil všechno, kdo stvořil Boha? Jak tohle víra vysvětluje?" A já na to odpovídám: "Kolik je 10/0 (deset děleno nulou)? Jak tohle vysvětluje věda?" A hned si odpovím. Nijak. Řešení úlohy "deset děleno nulou" podle matematiky není definováno.... Matematika, věda, na které stojí moderní poznávání, si neví rady s tak banálním příkladem... Ještě, že si nechala aspoň zadní vrátka, kdyby na to někdy někdo přišel.
Ti, kteří s matematikou pracují - konstruktéři, architekti, tvůrci moderní elektroniky a další - ti vědí, že "nulou se nedělí", počítají s tím. Staví na tom jako na pilíři, aniž by bádali, jestli by to třeba nějak nešlo... Jejich úkolem je navrhnout spolehlivý a bezpečný automobil, postavit dechberoucí most přes mořskou úžinu, vyrobit ještě sofistikovanější domácí elektronické zařízení. Vědí, že kdyby překročili hranici a dělili nulou, celá jejich práce může přijít vniveč.
To neznamená, že nejsou takoví, kteří řeší, co se stane, když se číslo či výraz vydělí nulou. A už vůbec to neznamená, že jsou to jen iracionální snílci a pošetilci! To jen naše chápání má svoje limity abstrakce a imaginace, které nám nedovolí vidět smysl tohoto počínání.
Ostatně o tom, jaké máme limity abstrakce a imaginace, se můžeme snadno přesvědčit. Představte si, že potřebujeme rozdělit 1 celek na 4 stejné díly. To zvládneme nejen matematicky, ale i prakticky. Prostě dostaneme 4 stejné čtvrtiny a hotovo. A teď si přestavte, že potřebujete rozdělit tentýž celek na třeba 1,7 stejných dílů. Matematicky je to sranda: výsledkem je 1,7 x 1/1,7. Ale jak to dopadá v praxi?
Proč o tom píšu? No proto, že jsme už tak upnuti na poznání a poznávání, že ani nejsme schopni rozpoznat, že se zahlcujeme věcmi a problémy, které lze sice snadno vědecky popsat a řešit, ale prakticky si ani neumíme představit, k čemu nám jsou vlastně dobré. A naproti tomu že ignorujeme věci, které sice vědecky popsat nebo vysvětlit neumí ani Wikipedie, natož my, a přitom k jejich pochopení a poznání by nám často stačilo prosté - nepřemýšlet o nich. Pouze je vnímat, cítit, nechat je na sebe působit. A věřit.
Nevím, jestli ti konstruktéři a architekti dechberoucích mostů a superinteligentních mašinek věří v Boha, a pokud ano, tak v jakého, ale každopádně věří v to, co je na začátku a co se nedokazuje. V 11 axiomů matematiky, v gravitaci, v to, že nulou se nedělí. Věří v to automticky, lidsky, nepateticky.
Já věřím, že stejně jako jsou pravdivé axiomy Hilbertovského kalkulu, tak pravdivý je i Bůh. Já nejsem ten, který bude zkoumat, co by se stalo, kdyby axiomy neplatily. Já nejsem ten, kdo bude zkoumat, co by se stalo, kdyby Bůh nebyl. Já jsem ten, který se může s důvěrou o Boha i axiomy opřít. Tak to dělám, a funguje to.
A to je tak všechno.
