Až se vám bude chtít, tak na mě zaklepejte

Na chodbě Urologie nervózně přešlapuje několik klientů a popíjejí z láhve. Psím pohledem visí na dveřích ordinace a čekají na osvobozující povel zdravotní sestry: "Tak prosím, kdo je další?"

Na chodbě je zase plno, všichni přišli na pravidelnou preventivní kontrolu se svým urologickým problémem. A protože to jsou vzorní, k lékaři loajální klienti, dostavili se přesně na stanovený čas. Ten čas je prý ale jen orientační. Na dveřích píší, že máme být prosím trpěliví. No jo, ale vysvětlete to prostatě. Pokyn od sestry zněl celkem jasně: "Přijďte napitý a až se vám bude opravdu chtít čůrat, tak na mě zaklepejte."

Mně už se tedy opravdu čůrat chce, ale nevím jestli to moje "opravdu" bude také dobré pro graf pana doktora a proto jsem rozhodnutý ještě chvíli trpět, abych byl i já pochválený. Minule jsme byl srab a asi jsme to uspěchal. Ta křivka na monitoru také podle toho vypadala. Kdyby můj graf dostal do ruky analytik Komerční banky, tak by se nad tím ekonomickým vývojem orosil a preventivně by navrhoval snížení nákladů.

Na té chodbě nás trpí vícero mužů. Jak to mají ženy nevím, ale podle toho, že si mohou dovolit při tom popíjení ještě sednout, tak to mají asi jinak a nebo vůbec. Pokukujeme po sobě a porovnáváme co si kdo přinesl sebou za pití. Začínáme chodit a to je signál, že už opravdu, ale opravdu to na nás jde. Navzájem se počítáme a zjišťujeme, že je nás na ten předem stanovený čas, na půl desátou, trochu moc.

Moji konkurenti, teď již na jedenáctou, se začínají kroutit, zrychluje se jim dech, pán vedle si sednul na bobek. Máme už několikrát přečtené všechny reklamní poutače na chodbě, známe zpaměti i brožurku, která vyzývá k prevenci proti rakovině prsu a vaječníků. Visíme očima na dveřích ordinace a čekáme až vyjde naše záchrana. Sestra vychází se svazkem klíčů a když vidí naše zkroucené obličeje, tak poznamená: "Hned to bude pánové, jen si ještě odskočím." V tom zoufalství počítáme každý klíč na svazku a modlíme se, aby se trefila do zámku lékařského WC hned napoprvé. "Snad nejde na velkou", sykne pán, už dávno bez kravaty.

"Tak prosím, kdo je na řadě?" Začínáme se překřikovat a hlásit na špičkách jako v první třídě, když jsme to všichni věděli a chtěli být vyvolaní. "Sestři, já už to nemůžu vydržet, všechno jsem vypil, můžete mě prosím vzít hned?" "Teď to nejde, mám tam paní. Ještě to nějak vydržte, ono to půjde." Po této větě to soused nevydržel a zdrhnul na WC, kde bylo naštěstí otevřeno. Pán bez kravaty zaúpěl a podivně zkroucený se opřel o futra toalety. V duchu jsem si opakoval doporučení mého urologa: "Vždy, když se vám bude chtít močit, tak to nikdy v sobě nedržte, to nedělá prostatě dobře." V tom vyšla sestra: "Tak prosím, kdo je na řadě?" 

Poklopec jsem si rozepínal ještě na chodbě, do dveří ordinace jsem vrazil jako fúrije, která chce načapat manžela inkognito s milenkou. Tu úlevu jsem i tentokrát sledoval na pomalu se táhnoucím grafu na obrazovce. Je to vůbec hezký pocit vidět své vlastní dílo live v televizi. Musím ale přiznat, že ani tentokrát to nebyl bůhvíjaký biják. Slavná "šedesátá" se už prostě nevrátí.

Pánové, choďte na preventivní prohlídky, stoji to za to.

Pavel Vildomec 

vildomec.blog.idnes.cz