Okupace 1968 očima teenagera

Matka nás vzbudila srdcervoucím výkřikem "Děti je válka" a my jsme jí to věřili. Vylítli jsme k oknu a viděli obrovská letadla, která přelétávala nad naším barákem k Ruzyni. Začali jsme se mobilizovat.

Hlavním mobilizačním seřadištěm v Braníku se stala pekárna U Kalašů, kolem které se táhla obrovská fronta až k divadlu. Pamatuji se, že lidé měli bojovou náladu, a to nejen ve frontě. Rodiče, kteří prožili druhou světovou a babička i tu první věděli své a začali nám s bratrem dávat pokyny, do které fronty se máme postavit. Pekárna prodávala jeden bochník na osobu a tak jsme tam v určeném rozestupu stáli všichni. Nikdy jsem nesnědl tolik chleba jako za okupace. Jedl ho povinně i můj otec, který vždy tvrdil, že se z chleba práší od huby a nikdy si ho nedal ani k uzenýmu. Postupně jsme zjistili, že chleba tvrdne a tak jsme strategicky přešli na dva bochníky denně.

Další fronta byla na baterie do tranzistorových rádií, které tenkrát tolik nevydržely. Chodit s rádiem u ucha po ulici bylo prakticky povinností. Někteří se při tom cítili, že jsou jako v odboji. Nebýt tenkrát v obraze, bylo jako dnes být off-line. Další fronta byla po celý den u trafiky. Každý kupoval všechny noviny co byly na pultě. Rudé Právo nikdy nezažilo takovou slávu jako v těchto srpnových dnech. Bylo tak vzácné, že ho lidé přestali i řezat na WC. Kupovali si ho snad i ti, kterým před léty vzali fabriku, pole a nemohli studovat. Co bylo pro nás nové, že noviny vycházely i dvakrát denně jako zvláštní vydání. Do toho přijelo auto s letáky zdarma. Bylo furt co číst. Ještě po letech to byl pro některé poklad.

Branická ulice, byla celý den na nohou. Bylo třeba hlídat, kdy dorazí hrubá mouka a kdy hladká, kdy luštěniny, vajíčka nebo toaleťák. Díky okupaci se dávali dohromady příbuzní, kteří spolu roky nemluvili a teprve ve frontě našli společnou řeč. U nás doma se kupily potraviny v takovém množství, že i sklep praskal ve švech. Podle špajsky to rozhodně na dočasný pobyt nevypadalo. To bylo také hlavní téma ulice. Odejdou nebo zůstanou? Každý byl chytrý a měl zaručené zprávy z první ruky. Z tlampačů se ozývalo, abychom se nenechali vyprovokovat a zůstali v klidu. Ale zůstaň v klidu, když ještě nepřivezli mléko, sirky, svíčky a máma tě bez toho nepustí domu.

Pro nás kluky bylo velkým dobrodružstvím účast na debatách s Rusákama, kteří parkovali v nákladních autech v ulici Ke Krči. Poprvé jsem viděl cizokrajné obličeje vojáků, kteří neustále kouřili. Docela mi jich bylo i líto, v tom letním horku toho měli asi také dost. Rozhovory vedli starší kamarádi, kteří si odskočili od karet z Kovárny a od Vrtule. Někteří vojáci se bavili, ale většinou mlčeli a rozhlíželi se kolem. 

Okupace nás kluky začala postupně nudit. Rozhodně jsme nechtěli strávit poslední prázdniny ve frontě. Možná začala nudit i dospělé, protože Branická se postupně vracela do vyšlapaných kolejí a my jsme se vrátili k Vltavě na naši plovárnu Na Mlejnku. Jednou jsme tam seděli na platě s nohama v řece a na druhé straně, po Barrandovské silnici, jely velkou rychlostí tanky ku Praze. Jely po stejné silnici, kde jsme často vítali peloton Závodu míru. Ten hluk a zvedající se prach působil dost strašidelně a já poprvé dostal opravdový strach. Byl to můj nejhorší válečný zážitek. V ten moment i nám teenagerům došlo, že sranda asi končí. 

Pavel Vildomec

vildomec.blog.idnes.cz