Bylo, nebylo, před několika lety jsem na vizitce měla napsáno „teamleader“. Přeložila jsem si to sama pro sebe tak, že jsem v čele nějaké skupiny lidí, kteří mají spolu pracovat. Byli jsme docela zásadní skupina v rámci firmy, takové její srdce. Práce jednotlivých členů skupiny na sebe navazovala, a tak jsem si jako jeden z prvních svých cílů stanovila, že se pokusím ze skupiny jednotlivých odborníků vytvořit opravdu tým.
Skupina měla optimální lidské parametry – čtyři muži a šest žen ve věku od 25 do 60 let, půl na půl středoškoláci a vysokoškoláci. Všechno individuality, všechno osobnosti. Ke každému jsem si postupně našla cestu, až na jednoho kolegu, se kterým jsem si nevěděla rady. Stále jsem měla pocit, že spolu spíš soupeříme, než spolupracujeme a myslela jsem si, že to může být i tím, že byl sice mladší než já, ale služebně starší, takže mohl mít představu, že ten nápis na vizitce měl být spíš jeho. Vyloženě mi neházel klacky pod nohy, ale nějakou oporu nebo nadšení ze spolupráce jsem stále necítila. Prostě takový bručoun.
Všechno se zlomilo při dvoudenním pobytu mimo kancelář, kde kolem nás kroužili odborníci na vytváření týmů a od té doby jsme se opravdu stali týmem. Strašně se to projevilo na našich vzájemných vztazích, ale hlavně na práci. Upřímně, od onoho víkendu to byla docela radost pracovat s takovýmto týmem. I onen bručoun se zapojil a začali jsme se navzájem uznávat a podporovat.
Proč o tom píšu v minulém čase? Jak se mi v mé profesní kariéře stalo už po několikáté – vyměnilo se vedení firmy a oblíbenci minulého vedení byli rázem na odpis. Odcházela jsem s částí týmu a ten nejstarší kolega mi řekl, že tolik let od revoluce a ve svém věku netušil, že ještě bude na měkko, když se bude loučit se svým nadřízeným.
Ještě stále se díky nejmladší kolegyni pravidelně scházíme, takže o sobě víme a pokud to jen trochu jde, navzájem se i na dálku podporujeme. K tomu sem tam nějaká kultura, výlet, apod. Víme, kdo s čím bojuje, jak se daří jeho rodině, co je v jaké další firmě nového.
Ten náš bručoun, v zásadě vzdělaný samostatný mladý muž, který do Prahy přišel studovat vysokou školu a zůstal v ní nejen pracovat, ale i bydlet, na nějakou dobu převzal moji roli, ale s novým vedením firmy si moc nepadl do oka. Šest měsíců si hledal práci a zažil pocity nezaměstnaného člověka, o kterého nikoho nestojí. S jeho psychikou to hodně zatočilo. Jeho pohled na svět byl rázem jen černý a neviděl východisko. Za půl roku se na něho usmálo štěstí a vrátil se do sedla. Jen na rok. Nyní je opět nezaměstnaný a zažívá opět pocity nechtěného.
Uznávám, že mně samotné chvíli trvalo, než jsem k němu našla cestu, lépe ho poznala a naučila se s ním spolupracovat. Chce to čas, ale výsledek stojí za to. Jenomže pokud se bručoun přijde někam ucházet o zaměstnání, obvykle není tolik prostoru pro předvedení silných stránek bručouna – odborníka, a tak opět zažívá pocity člověka, který pracovat chce, ale nemůže.
Docela mě vyděsila naše nedávná korespondence:
Bručoun: "Ahoj, jak se vede?"
Já: "Jee, ahoj! Topím si a sedím u PC. A co Ty - už pracuješ?"
Bručoun: "Ne, nikdo o mě nestojí..."
Já: "Tak si to místo vymysli - nemáš nějaký nápad?"
Bručoun: "Zkoušel jsem všechno možný, ale nulová odezva. Jak si mám vymyslet práci, když mě nikde nechtějí? Ty máš nějaký nápad?"
Já: "šikovný manžel nebo tak něco - průvodce po Praze - doučování dětí"
Bručoun: "To jsou všechno jen přivýdělky, já potřebuji normální zaměstnání s nějakou budoucností…"
Já: "Jasně, ale je to lepší, než nic - to už přece víš, že to není vůbec jednoduché…"
Bručoun: "Poslal jsem stovky nabídek a nic, už mě to nebaví. Jsem rád za to, že mi odepíše automat, že postoupili jiní kandidáti. Jinak ani člověk nedostane žádnou informaci. Už mě to na tom světě sere..."
Já: "No a nebylo by třeba to průvodcování lepší než pesimistické myšlenky?"
Bručoun: "To vyjde nastejno"
Já: "To není pravda - byl bys v kontaktu s lidma a korigoval bys svoje představy o budoucnosti"
Bručoun: "Budoucnost přestávám vidět..."
Já: "NECH TOHO!!! jseš zdravej, máš dvě ruce, dvě nohy, tak koukej myslet dopředu!"
Bručoun: "Nemá to význam."
Tak nevím. Je to příběh, který možná potkal mnoho ze 338 000 nezaměstnaných. Ale ne všichni jsou už od přírody bručouni. Mám obavy o svého kamaráda, aby od slov nepřešel k činům. Doufám, že natolik se má rád, že to všechno jsou jen slova. Ale nezávidím mu to. Sama jsem to zažila a je otázka, jestli na mě tahle odvrácená strana kapitalismu zase nečeká.
