Deník z Če-chanu Den 8 - Máme se great!

Dneska je mezinárodní den žen. Mužík si udělal radost a zajel do Třeboně do pekařství pro koláčky a koupil mi v květinářství kytku. I frontu vystál, když už mám ten svátek. Policajtům u hájenky stačilo říct, že jede na poštu. 

My totiž zcela netypicky máme poštu v jiném okrese! Heč! Vždycky, když se mu podaří hlídky objet nebo projet, úplně ho to nabije novou energií. Chlap asi potřebuje výzvy, nebo co... Zažívat nebezpečí... A tohle je vážně velký dobrodružství! Když nemůže ulovit jelena, alespoň projede policejní hlídkou...

Dneska jsem si psala s kamarádkou, pravidelnou čtenářkou mého deníku. Takhle, kamarádkou, pro kterou to píšu. Protože je jediná, kdo to čte. Říkala, že můj poslední zápis byl dost depresivní. A měla pravdu, humor mi došel někdy ve středu. Psala, že se právě nachází v jakési apatii. Díky ní jsem si uvědomila, že i my doma se pohybujeme na škále různých emocí mezi vztekem a apatií. Když začneme řešit, co se kolem nás děje a jestli bychom s tím neměli něco udělat a svět zachránit, dostaneme zákonitě vztek. A když pak zjistíme, že s tím doopravdy nic dělat nemůžeme, plynule přejdeme do apatie. Po pravdě, bezmocné odevzdání mi teď připadá nějak snesitelnější než ten vztek. A úplně nejradši mám, když si ze všeho dokážu dělat legraci, tedy p...l. Ale sem se vulgarity nesmějí psát.

Možná si říkáte, co my tady na vsi pořád děláme... Alespoň já jsem si to vždycky říkala, když jsem bydlela v Praze. Že vy si představujete, jak pořád běháme v teplákách po zahradě, večer vyzujeme holinky, najíme se a celí šťastní padneme do postele. Chyba lávky. My tady děláme to samé, co vy ve městě. Už na jaře jsme si (my odmítači televize) předplatili ze zoufalství Netflix. A čumíme na filmy. Teď, při druhém tvrdém lockdownu jsme klesli ještě hlouběji a začali sledovat seriály... 

Jo a i naše děti už hrají každý den Minecraft, sice jen hodinu. Ale hrají. No, nemám ze sebe dobrý pocit, matka roku ze mě rozhodně nebude. 
Ale abych nebyla jen negativní, díky covidu se i nám plní dávné sny... Už před dvaceti lety, když jsme ještě bydleli v Praze, v paneláku, v těch dávných dobách, kdy ještě existoval supermarket Delvita, jsme nenáviděli nakupování potravin. Říkali jsme si, že by bylo úžasné, kdyby se nám nákup sám objevil v lednici. A světe div se, dvacet let se s dvaceti lety sešlo a nemožné se stalo skutkem. My, v chaloupce uprostřed lesů, jsme si už podruhé nechali nákup dovézt až k vrátkům z jednoho nejmenovaného (ať nedělám reklamu) hypermarketu. 
Všimla jsem si zajímavé věci. Lidi mi fakt hodně chybí, ale na druhou stranu nemám vůbec chuť se s někým vlastně bavit. Člověk nechce někoho zatěžovat a tím, že nic pořádně nezažíváme, není o čem. Pořád omíláme to samé... Konečně i můj vzor - čínská spisovatelka Fang Fang, která psala deník z wuchanského lockdownu, se po určité době začala cyklit. Psala pořád o tom samém. Takhle zamotaní jsme teď my. Jedno téma pořád dokola. Nelze z něj vybřednout. Na facebooku jsem zahlédla příspěvek jedné kamarádky, která to hódně řeší. Tentokrát to byl článek o tom, jak je moře plné vyhozených roušek. Nějaký "přítel" jí tam psal, že přeci před nějakou dobou už avizovala, že s covidem končí, že už ho nebude řešit. Odpověděla mu, že se fakt snaží, ale to téma je všude kolem, prostupuje vším, pořád se vrací... Je to jak bažina, ze které nejde vybřednout. Přésně...
Úplně nejvíc na světě mě teď děsí otázka: "Jak se máš?". Co na to říct? I v normální době vůbec nevím co na tuto řečnickou záludnost nejtvrdšího kalibru odpovědět. Já nikdy nevím, jak se mám. Napadne mě toho vždycky strašně moc a většina negativní. Aby bylo jasno, s kým máte tu čest, já v základních společenských frázích neumím chodit vůbec. Neumím je říkat a nikdy nevím, co odpovědět. Dneska ti to sluší... Hm... Pozdravuj děti... Hm... Máš pěkný šaty... Hm... Teď se mi vybavilo, jak moje kamarádka měla za manžela francouze. A ten se vždycky zeptal, jak se máš... oni mají to své Sava? a na to se odpovídalo Sava. To znamenalo dobře. A když jsem to s kamarádkou probírala, že nikdy nevím, co říct, tak říkala, že její muž má jasno. Vždycky říkal, jak je všechno úžasné a great! (s námi mluvil anglicky). Nikdy nikdy nikdy by neřekl něco negativního. Nevím, jestli to byl všefrancouzský zvyk, nebo to tak měl jen on. 
Takže, aby bylo jasno, máme se great! 
P. S. Dneska mám dobrou náladu. Pusťte si film Lockdown (v američtině Locked down) a budete ji mít taky. Ale vydržte až do konce, na začátku se to nezdá...