Deník z Če-chanu Den 62 - To se ztratí

Mužík už delší dobu řeší naší slepičí partu. Kvočny pouštíme na louky za chalupou, aby si nahrabaly a nazobaly trávu. Jsou pak spokojenější a mají pěkně oranžové žloutky. Jenže - ty blbý pipky...

Samozřejmě vždycky vymyslí něco, co člověka zaručeně nakrkne. Zejména jedna průzkumnice neváhá dojít až na roh sousedovo chalupy, dát se vpravo a pak zase vpravo a štrádovat si to po jeho zahradě a hrabat mu tam. Míra se bojí, že se bude pan K. zlobit a tak se nedobrovolně baví tím, že mu průběžně chodí zavírat vrata a nechápe, proč si je nezavře sám, když ví, že mu tam pak ty krávy blbý polezou. 

Šla jsem náhodou kolem, když se ona ignorantka opět chystala vydat na zakázané území. Nejsem na zahánění zvěře zrovna expertka (přesněji - zvířat se bojim), ale majitel vedlejšího panství právě něco venku kutil a tak mi bylo blbé jí tam jen tak nechat. Čekala jsem, že bude soused nadávat. Ale on jen koukl na slípku, usmál se a povídá: „Nechte jí, mě tu vůbec nepřekáží.“ „Jo? Vždyť vám hrabe na zahrádce…“ vytvořila jsem mu šikovně otázkou prostor, aby si ulevil od dlouhodobé frustrace. Dorazil mě: „Aspoň vyhrabe červíky. Ona vždycky přijde za mnou na dvůr a kouká, jakoby něco chtěla dostat. Je fajn.“ Takže tak…
Víte už, že máme dva sousedy? Jednoho (teď nenápadně ukazuju tady nahoru), co se prostě nedokáže naštvat a je děsně hodnej a pak druhýho, kterej vás seřve ani nemrknete. Schválně mu zastavte na louce za barákem a uvidíte, jak vás požene! Zkuste hádat, kterej z nich je babišovec a kterej křesťan...
Jó vesmír a rovnováha atd.

Když je ten první máj, lásky čas, vydali jsme se vožužlat pod kvetoucí třešeň na tradiční pouť po římovské (neplést s Římem) křížové cestě. Krása nesmírná, pěkně jako správní čecháčci jsme si v půli cesty vybalili připravenou svačinu, dorazili se sušenkou a pokračovali vstříc dobrodružství. Tentokrát jsme pochodovali sami, jen s dětmi. A s potěšením musím konstatovat, že vyrodit si potomky je docela dobrý nápad. I když se to tak prvních deset, dvacet let nemusí vůbec zdát... Nakonec ovšem získáte hodně podobně naladěné přátele, kteří mají nápadně podobné názory těm vašim. Jedinou vadou je, že nakonec vyrostou a člověk si zase musí najít na kvalitní pokec někoho jinýho.
Výlet jsme se rozhodli završit triumfálním nalezením kešky. Po minulém zvíkovském debaklu jsme si potřebovali dokázat, že není chyba v nás, alébrž v systému... A co myslíte? Vousatý stařec s nohou přes cestu nám opět zůstal utajen. Kam na ty blbý indicie ti ukrývači chodí? A proč to nepopíšou pořádně? A vůbec, co na tom hledání "pokladů" ty lidi maj?
Cestou zpátky jsme se stavili ještě v kavárenském covidokénku. Pan kavárník nadšeně hovořil o dlouhých měsících, které byl okolnostmi donucen trávit s rodinou na Šumavě. Jak si to parádně užil, jak zjistil, že nepotřebuje ani tolik peněz. Celkově vynucenou covidpauzu hodnotil velmi kladně. "Tak buď je opravdu tak pozitivní, nebo už je chudák z toho respirátoru celej popletenej", říkali jsme si, když jsme pak pili kafčo na lavičce a jedli dortík elegantně z klína dřevěnou vidličkou. Ekologie dostala opět trochu na frak, protože po nás místo trochy ušmudlaného nádobí, které hodíte do myčky, zbyly: tři kelímky plastové, tři brčka plastová, jeden tácek papírový, ona vidlička, kus alobalu a dva kelímky papírové.
Ale co už! Stejně se svět řítí do záhuby, trocha bordelu navíc se tu ztratí. 
Covidu zmar!