Deník z Če-chanu Den 60 - Jak jsme potkali kosáka

Dneska jsem měla velký sebezpytovací den, zjistila jsem o sobě díky psaní tohoto deníku, že jsem hrozná a nikdo mě nemá rád. Ale zatím o tom nedokážu psát, a tak opráším inspirativní setkání, které si nás našlo před pár dny.   

V liduprázdném nákupáku jsme, přidušeni respirátorem, potkali kosáka. Zrovna jsem o něm před pár dny psala a hned na něj po letech natrefíme v liduprázdném ócéčku. Taky šel na záchod. David je postavička, hubený až šlachovitý muž, kterému se rozzáří oči, jakmile se dotknete čehokoliv, co souvisí s kosením. Bydlí se dvěma dospívajícími dětmi na Šumavě, kde je před osmi lety zanechala bývalá manželka. Místo přesně nevím, ale myslím že někde u Volar. Živí se tím, že seče kosou chráněné louky. Práce je mu víc než koníčkem. 
 

Nepamatoval si nás, ale to neva. Řekli jsme mu, že už moc nekosíme a tím jsme ho hned zaujali. "Jak nekosíte? Raději se dřete se sekačkou? To nechápu!" A s úporností člověka, který to s vámi myslí dobře a vy ne a ne to ocenit, začal organizovat, kde mu má Míra nechat svojí kosu, aby mu jí řádně naklepal, než tráva vyroste. "Podle toho, jak tě slyšim mluvit, nemáš v okruhu 30 kilometrů nikoho, kdo by ti s tím pomoh'!"
Byl s námi i Kuba. Nudil se. "Kolik ti je? Sedm. No vidiš, takhle velký kluci taky sečou, mají takhle malý kosy..." Kuba protáhl ksicht a odběhl si zcela neekologicky koupit do automatu zombíka za 20 Kč. Mezitím nám David ukazoval videa z evropského šampionátu. No ukazoval, on nám to video pustil na svém mobilu a odběhl na záchod. Tomu říkám důvěra, proběhlo mi hlavou... Za chvíli byl naštěstí zpátky.
Žena - mistryně - v podivném podřepu a za mohutného povzbuzování jede jak kombajn. "A to jí nebolí záda, když je takhle skrčená?" Podíval se na mě jako na totálního trotla. "Jasně že ne. Když sekám dýl jak 4 hodiny, tak už jsem pak taky unavenej, to je jasný..."
Učil se tak, že chodil za starými machry a okukoval jejich styl. Povídal, že dneska jsou různé kurzy, ale tam se jen žvaní, místo aby se sekalo. Práce s kosou je pro něj meditací. Právě při ní se totálně uvolní, jak v těle, tak v mysli. A pořád objevuje něco nového. Své nadšení přirovnával k výšlapu na vrcholky Himalájí. "Vylezeš na první, jsi rád, žes to dokázal, ale támhle v dálce vidíš další vrcholek. Tak se na něj vydáš. Pořád je co objevovat." 
Sečení je pro něj životním stylem, je jím nasáklý. Neustále nadšený, i po 20 letech. Když jsem trochu zagůglila, zjistila jsem, že je dokonce úřadujícím mistrem republiky a reprezentačním kapitánem. Ani se nepochlubil...
Fascinují mě lidé, kteří se věnují nějaké činnosti s podobným zápalem. Ti, kteří najdou něco, v čem mohou neustále růst a zažívat aha momenty, meditovat, být. A je jedno, jestli je to kosení, nebo horolezení, práce se dřevem, běh, rovnání šanonů nebo vaření piva... Myslím, že když najdete tu svou milovanou činnost, do které se takto ponoříte, objevíte vždy to samé.
Sama sebe, podstatu celého vesmíru. 
Covidu zmar!
P. S. Chci poděkovat editorům blogu, opravdu jsem si myslela, že můj včerejší deník o očkování stáhnou. A nestáhli... Třeba to s tou cenzurou nebude tak horké...