Deník z Če-chanu Den 59 - Ruská ruleta

Tohle se nebude psát ani číst lehce, nebudu vtipná. Měli jsme smutné dopoledne. Volala mi hodně blízká kamarádka, že jí ráno po dvoudenním boji s první dávkou vakcíny proti covidu zemřel milovaný tchán a děda jejích dětí.

Brečela a hodně. Nepamatuju si, že bych jí někdy viděla brečet... Plakala jsem s ní. Dědovi bylo 65 let a byl to úplně zdravý, aktivní a hodný chlapík, plný energie a elánu. S jejím mužem měli krásný, hluboký vztah. Skoro denně si telefonovali a všechno, ale úplně všechno si říkali. Před dvěma dny jim volal, že ráno dostal Modernu a večer mu bylo zle na umření. Pak se mu trochu ulevilo a přitížilo a ulevilo a o den později doma pravděpodobně na plicní embolii zemřel. Říkám si, že i psi mají lepší péči než lidé. Po smrtící injekci už netrpí...

Jsme ve válce - ve válce se zlým virem. V každé vojně umírají i nevinní civilisté. S přijatelnými ztrátami se počítá. Generálové neváhají a ochotně na oltář vidiny vyhrané bitvy pokládají další a další oběti. 
Očkování je velké, široké a bohužel hodně bolavé téma. Když se mi narodila Zůza, nic jsem neřešila. Šla jsem k doktorce, ta na řvoucí mimino zezadu skočila a vrazila jí tolik prospěšnou injekci. Ale... po jedné z dávek měla Zůza dlouho hnusný dávivý noční kašel a šla z nemoci do nemoci. Začala jsem pátrat a vyděsila se. Našla jsem tenkrát příběh malé Milenky, která zemřela řádně vakcinována, na zánět mozku. Vyměnila jsem lékařku za takovou, která podporuje přírodnější léčbu, která každé bolení ucha neléčí antibiotiky. Ale ani ona tenkrát nevěřila, že černý kašel existuje a už vůbec ne jako následek vakcíny. Testy nehodlala dělat, brala je jako absolutní nesmysl.
Ještě pár let trvalo, než se pravda ukázala. Že tu pertussi pořád máme, že tu vždycky byla, jen se jí říkalo těžká bronchitida a testy se nedělaly, protože na ní nikdo nevěřil. Máme přece očkování! Takhle by se dalo povídat i o dalších nemocech, které vakcíny vymýtily - nevymýtily. Ale kdo se zajímá, zdroje si najde... Já jsem se díky studiu různých materiálů a čtením příběhů lidí, jejichž potomci mají po očkování různé následky, nebo tu už bohužel nejsou, nakonec rozhodla nebezpečný experiment na svých dětech už více nepodstupovat. 
Při každé návštěvě pediatry, kam chodíme jen když jsme pozváni na prevenci, jsem znovu a znovu dotazována, jestli si své rozhodnutí přeci jen nerozmyslím. Ano, naočkuji své dítě, až mi zajistíte bezpečné vakcíny. "Nic takového neexistuje". Děkuji nechci. 
Už dlouho jsme my a naše děti jako "odmítači" diskriminováni. Nesmí do školky, na školy v přírodě, ani na tábory. Léta mi to bylo líto. Až dneska mi došlo, že i kdyby mi zakázali chodit do hospody, i kdybych nemohla několik let do kina nebo třeba k moři, pořád mám obrovskou svobodu, svobodu volby. Raději budu mít zdravé, živé dítě a své vlastní zdraví ve svých rukách, než abych hrála tuhle šílenou ruskou ruletu. 

Jak to napsat a nebýt trapná? Myslím na všechny, kteří obětovali své životy ve jménu největšího lékařského experimentu v dějinách lidstva a hlavně na všechny jejich blízké.
Jsou rány, po kterých zůstane jizva, už navždy...
Covidu zmar!
P. S. Po letních prázdninách má řada s očkováním přijít už i na 18 leté.