Přátelé, jestli úspěch v boji se současným největším nepřítelem lidstva stojí a leží na tom, jestli já budu mít na hubě ten čínskej FFP2 vynález, tak vás musim definitivně zklamat. Vše je ztraceno.
Znáte to, něco vám hódně nesedí, cítíte se blbě, ale snažíte se bejt hodná holčička. Já jsem v oboru - chyba je určitě ve mně - specialistka. Kolikrát mi mužík domlouval: „Tak proč tam pořád jezdíš?“, když mě vídal blinkat po každé návštěvě kamarádky, která byla - světe div se - víc ukecaná než já a mluvila a mluvila, až mě vždycky nelidsky rozbolela hlava.
Migréna mě pomalu ale jistě učila vnímat, co mi vyhovuje a co mi dělá vyloženě zle. A ten respík mi, nalijme si čistého vína, zle dělá. Nedokážu vysvětlit jak a proč. A nedokážu ani vysvětlit, čím to je, že mnozí v něm dokážou trávit celé dny a neumřít. Ale já končím! Dneska jsem ho měla při pobíhání po městě dohromady asi půl hodiny a bylo to fakt o fous, že jsem se někde nesložila. Budu sobecká a dám před zdravím lidstva tentokrát přednost zdraví a psychické pohodě jedné obyčejné ženské a potažmo i jejích dětí, které snad takto uchráním od nelehkého údělu polovičních sirotků. Od zítřka jen roušky, i když ty jsou taky hnus.
V Budějcích to žije. Všude lidi. Mám pocit, že už mají pandemie všichni doslova plný zuby, roušky venku nevidět. Děti hopsají na hřišti, na trávě i přes chladnější počasí hlouček vedle hloučku v předpisových dvoumetrových rozestupech. Občerstvení konečně otevřené a lavičky nekonečně obsazené.
Paní ve výtvarných potřebách je totálně na infarkt. Vysvětlím situaci. Stojí celý den v respirátoru (na viry) za průhlednou plastovou přepážkou (na prskance) a křičí a divoce gestikuluje pokaždé, když se dostaví více jak dvě osoby do dveří 5 metrů od ní, kde logicky není nic slyšet. Všechny tím štve a sama je taky pěkně zpruzená. Nikdo z nás nemá rád, když se na něj podivně mává a řve: "Počkejte za dveřmi, jen chvilinku!"
Jedna známá mi vyprávěla o svých peripetiích s dcerou. Má maturovat, chtěla jít na vysokou a studovat jazyky. Zejména němčinu, která jí vždycky tolik šla. Před rokem. Teď je doma pořád sama v depresích a ztratila motivaci jak k učení na zkoušku z dospělosti, tak k dalšímu studiu. Maminka z toho chudinka nespí, trápí se do půl druhé ráno co z tý holky bude a přemítá, jak donutit vlastně už dospělou ženu nezkazit si život kvůli pár týdnům lenosti. Co teď s dětmi, které pochopily, že marnost není jen pocit, ale realita dnešních dní a možná i dní budoucích...
Pan Jaroslav natočil povídání s panem Radovanem. Mluvili o tom, jak podezřelé je všechno to mazání videí a celých kanálů z Jůtůbu a také o tom, jak podezřelé je všechno to dění kolem pandémie. Na všechno uváděli zahraniční zdroje a grafy, pan Radovan totiž umí na rozdíl od nás číst anglicky. A co myslíte? Trhli rekord. Sice né ve sledovanosti, alébrž v rychlosti smazání videa. Roboti je vyhmátli a vydylítovali během jednoho jediného dne. Tomu říkám produktivita práce!
Po vší té hrůze zbývají ještě roztomilá koťátka na závěr. Kanál pana Igora byl obnoven díky lidem, kteří se ozvali na obranu jeho desetileté práce zhmotněné do 1800 videí. Ale ona podpora, to nebyla jen tak nějaká podpora! Lidé psali e-maily (normálka), papírové dopisy (to ještě existuje?) a dokonce chodili zvonit domů na zvonek (tak to už je přes čáru!) ředitelce Gůglu, která ví, kde zmáčknout, aby... Prý ještě nic podobného v nadnárodní korporaci nezažili. A máme krásný důkaz, že strategie otravovat a otravovat, dokud nedostanu to co chci, prostě funguje. Jak u našeho Kuby, tak i v dospěláckém světě.
Covidu zmar!
P. S. Doma teď řešíme filmy a seriály. Dětem prakticky není co pouštět. Samé násilí a obludné děsivé příšery. Bojí se nám pak před usnutím. I pustili si ježka Sonica. Znám ho, jako dospívající jsem hru s rychlou kuličkou sbírající zlaté prstýnky mastila na televizní konzoli. Tentokrát se někam vypravoval a balil si věci na cestu. Nakonec říká: "Ještě roušky". Zpozorněla jsem. Cože, takhle aktuální už v té emerice jsou? Omyl se záhy vysvětlil. Roztomilý modrý bodlináč si sebou do světa bral své kouzelné kroužky!
