Krásné počasí, ale pořád chladno. Globální oteplování se letos nějak fláká, nebo co… Sluníčko nás ale přeci jen vytáhlo do Třeboně na procházku, do papírnictví a do zahradnictví.
Město liduprázdné. Na náměstí otevřená jedna jediná zmrzlina, papírnictví, a taky obuv. Když si chcete koupit dětské boty, normálně můžete. Dospělácké si musíte objednat telefonicky. Na to nějak nemám koule. Stoupnout si před krám, brnknout, že se mi líbí ty bílý šněrovací čtyřicítky, co vidim ve výloze a vlézt si je dovnitř vyzkoušet. Pak zjistím, že jsou malé. Není problém, půjdu zase ven a objednám founem baganče o číslo větší. Nebo se volá rovnou zevnitř??? Zašla bych se zeptat, jsem na blbé otázky expert, ale nevím, jestli se to vlastně vůbec smí, když nejsem objednaná...
V papírnictví jsme nakupovali jak smyslů zbavení, nadšení možností si bez omezení konečně někde zašopovat! Už nám to ták chybělo… Se zmrzlinou jsme si nakonec lebedili na lavičce na náměstí a vědomi si svého triumfu nad blbými policajty vzpomínali, jak jsme vloni přibližně touto dobou přijeli do města na kolech. Koupili jsme si tenkrát zmrzku v uličce vedoucí k náměstí a chtěli si ji romanticky jako vždy na rynku i sníst. Napsala bych vhodnější slízat, ale připadá mi to teď nějaké lascivní...
Ovšem zpátky k příběhu. Narazili jsme na bdělého strážce zákona, který ostražitě hlídal šíření nákazy tím, že všem zakazoval chodit na náměstí a maximální důraz kladl právě na nesezení na lavičkách. Mimořádně nebezpečná aktivita! Jednoduše nás vyhnal…
Hřebíček do rakve normálnosti dnešního výletu ale zatloukla až paní v zahradnictví. Známe jí, je upovídaná a s ničím se moc nemaže. (Jako já.) Předpokládali jsme, že venku si nemusíme čumáky zakrývat, že to paní majitelce bude nejspíš jedno. (Jako nám.) To jsme se ovšem přepočítali. Jak nás uviděla, vybafla hodně zvláštním, protivným, nadřazeným tónem: "Něco na pusu, ne?". Byli jsme tři a měli jsme dva respirátory, tak jsem si ksicht neuměle zakryla cípem mikiny. V první chvíli jsme měla chuť vrazit jahody do ruky Mírovi, utéct do auta a už se nikdy nevrátit. Ale přemohla jsem se, jsem přece už velká... a i přes tu podivnou pachuť jsme šli tááákhle malinký vybrat ještě papriky.
U pokladny si nás paní majitelka zase našla a zcela v rozporu s předchozím pokynem mi říkala, že si pusu zakrývat nemusím. Předpokládám, že se jí v hlavě rozležel ten původní výstup (Jako vždycky mně) a začala už velmi mírným tónem vypravovat, jak JÍ je to úplně jedno, ale neustále jim tam chodí policajti na udání. Byla toho plná, říkala, že nošení roušek je naprostá hovadina, a ať si v tom zkusí někdo celý den chodit... Ptala jsem se, co ty kontroly pro ně znamenají, jestli platí pokuty za porušení nařízení. Ne, když kontrola přijde, všichni si logicky roušku nasadí...
Hm. Když děláme s lidmi terapie, dohledáváme, kdy jsme se takto cítili poprvé. Asi když jsem rodila v porodnici... ale to teď není důležité... rozhodně vím, kdy naposledy. Před dvěma lety jsem si zaplatila dost drahý třídenní relaxační pobyt ve velkých lázních. Jako fakt. Sama jsem si pěšky došla do lázní, a byla jsem tři dny úplně sama. Tenhle typ relaxu pochopí jen mámy s malými dětmi... Tři dny jsem nic nedělala, spala, plavala v bazénu, chodila na jídlo a povídala si s jednou paní, co jsem se s ní skamarádila.
Součástí pobytu byly k mému nadšení i procedůry. Masáž, koupel v bylinkové koupeli a bahně (každé zvlášť). Na úplně první lázeň ovšem nikdy nezapomenu. Příjdete, svléknete si všechno oblečení a nahá čekáte, až vás paní lázeňská pustí do vany. Jste celá nervózní z nezvyklé situace, že jste jak vás pánbů stvořil, na cizím místě, nevíte, co vás čeká. A pak žena přijde.
A seřve vás, že jste nepověsila trepky na háček. Každému to pořád opakuje, ty pantofle mají viset na háčku, takhle, né ležet na zemi, to snad není možný! Tady si vlezte do vany a užijte si svou relaxaci...
Zásada první - nikdy nenadávejte někomu, kdo je před vámi nahatý - nikdy!!! I kdyby šlo vo pantofle.
Zásada druhá - nikdy nenadávejte někomu, kdo je před vámi nahatý - nikdy!!!
Zásada třetí - nikdy nenadávejte někomu...
Covidu zmar!
P. S. Míra po cestě k autu povídal, že byl původně rozhodnut oblíbené zahradnictví už nikdy nenavštívit, ale rozmluva u pokladny vzpomínku na všudypřítomnou buzeraci za minulého režimu přeci jen trochu smyla. Dáme jim ještě šanci, jsme už velký...
