Od zítřka se otevřou školky pro všechny děti - bez roušek a bez testování - ve třech krajích ze čtrnácti. Asi bychom se měli zbavit ošklivého zlozvyku podobné změny nazývat rozvolněním, ušetříme si mnohá zklamání.
Ráno jsme jeli do nákupáku vyzvednout hračku, na kterou Bětka už víc jak týden čeká. Parkovali jsme v garáži, co je v domě a má úzké klikaté průjezdy. A hádejte co? Málem jsem naše krásné velké červené auto napasovala do zdi. Najednou se mi to celé před očima nějak míhalo a nebyla jsem schopná se pořádně trefit. Tak i tohle se dá odnaučit? Přiznám se, že mě ztráta některých schopností a dovedností trochu děsí. Ven řídil raději mužík a podle toho, jak opatrně jel pán v autě před námi, usoudil, že nejsem jediná, kdo zapomíná řídit.
To, že byl nákupák totálně prázdný, že i prodejna hraček byla zavřená, protože je neděle (od kdy je v neděli v obchodních centrech zavřeno???), to už je jen opravdu drobná třešnička na dortu dnešního nakupovacího neúspěchu.
To rozpačité parkování mi připomnělo, jak jsem se vždycky vracela z letního tábora. Po 14 dnech venku, pro mě najednou byl pobyt v místnosti nezvyklý, podivný, cizí, i hlas se jinak odrážel. Pár dní mi trvalo, než jsem zase do života ve škatulích zapadla. Myslím na všechno, co se díky covidu odnaučíme a připadám si najednou jak stará babička, která pomalu a jistě zjišťuje, co už pro ní prostě není...
Práci s motykou, hráběmi a kolečkem naštěstí zvládám jako za mlada...
Na zítra máme se školou jasný plán: Bětka tam nechce, protože se tam necítí dobře a navíc nemá co na sebe. Prý půjde až v úterý. A Kuba rozhodně chce. Líbí se mi, jak jsou ty děti každé úplně jiné. To je vlastně asi největší zjištění mého života, že jsme každý úplně jiný. Né vážně, já vim, že vy už to všichni víte od narození, ale já jsem fakt hodně natvrdlá... Mně vždycky dlouho trvá, než některé věci pochopím. Nejsem na život nějak připravená. Nebyla jsem na těhotenství, na děti, na žití s mužem, na stárnutí a myslím, že i ta zubatá mě nakonec zase zaskočí...
V týdnu jsme s mužíkem točili video o Učiteli, v buddhismu má postava učitele ohromný význam. Když se zamyslím, necítím jako svůj vzor Ježíše, Buddhu nebo nějakého jiného duchovně vyspělého tvora. Já mam haranty. Právě naše děti ze mě kolikrát velmi bolestivými způsoby udělaly to, co jsem. Nejvíc práce na mé výchově v lepšího člověka odvedla rozhodně prvorozená Zůza. Po porodu jsem k ní totiž necítila téměř žádnou mateřskou lásku, byla pro mě malinkou obtížnou a těžce snesitelnou osobou, které jsem vůbec nerozuměla. Rychle pochopila situaci a trpělivě mě, krůček za krůčkem všemi možnými způsoby vedla, až té lásky nakonec byla nekonečná hromada nejen pro ní, ale i pro další naše potomky a vůbec lidi obecně.
Když jsme se se Zůzou začali učit doma, hodně jsem pochybovala o sobě, o správnosti svého rozhodnutí... Co jsem ale věděla jistě bylo, že chci všechno dělat lépe a nejlépe. A tak jsem jí nekoupila obyčejnou učebnici matiky, pořídila jsem Hejného, ten je přece nejlepší. Jenže... tři roky mi trvalo, než jsem pochopila, že neexistuje jedno univerzální nej... pro každého, že způsob učení, který bude jeden milovat, druhý protrpí v slzách. Ostatně přesně tak vypadaly naše hodiny matematiky. Zůza bulela nad učebnicí a já se hroutila, že mám blbé dítě a jsem neschopná učitelka. Ze zoufalství jsem ve 4. třídě domluvila v malotřídce, kam teď chodí zbytek party, že si může naše týraná chudinka pár týdnů vyzkoušet pořádnou školní docházku. A pak se rozhodne...
Aby mohla pracovat s ostatními dětmi, dostala obyčejnou, trapnou, nebarevnou učebnici. Přišla ze školy nadšená! Konečně matika, kde nemusí nic koumat a o ničem špekulovat. Prostě vypočítá příklady ve sloupečkách a má klid!
Do školy tenkrát chodila týden. Pak jí začala bolet noha a už tam nechtěla jít. Ale ten týden byl v převýchově maminky k nezaplacení. Navíc tam Zůza díky srovnání s ostatními dětmi pochopila, že vůbec není hloupá, jak si vždycky myslela...
A mně došlo, že když mi něco nevyhovuje, nemám se léta snažit jít hlavou proti zdi. Jsou zkrátka šablony, do kterých se nenapasuju a ani nemusím.
Můžu je změnit.
Covidu zmar!
