Český Krumlov bez turistů - splněný sen! V centru města všechno zavřené, jako v nějakém postapokalyptickém filmu. Prošli jsme ho fakt důkladně a našli otevřenou zmrzlinu, kavárnu a jeden obchod. Husté.
Je pravda, že díky posledním měsícům jsme zvyklejší a záchvaty paniky už nás nechytají. Zahraniční cestovatelé odjeli smrkat a chrchlat do své kapitalistické ciziny už vloni zjara. Jak jsme si tenkrát blahem chrochtali, že se křivolakými uličkami dá konečně projít bez strkanic... Ještě na podzim na mostku přes řeku seděl Švejk a podivnými zvuky linoucími se z ošoupaného flašinetu nás vracel do starých dobrých časů "před C". Teď zmizeli i Češi.
Nikde nikdo. Potkali jsme dohromady asi 20 lidí. Člověk aby se pomalu bál, že ho přepadnou a nedovolá se pomoci... Kamarádka kavárnice říkala, že o víkendu je návštěvníků přeci jen víc, dokonce vysvětlovala cestu i dvěma Italům. I-ta-lům. Pamatujete? Bon džórno!
U srdce mě zahřálo snad jen to, že všichni naši spoluturisté neměli roušku ni respirátor. Tak i v Krumlově mají lidé rozum.
Vloni, jak bylo volněji, jsem se vyptávala pana Švejka, jak se ke své nevšední práci dostal. Povídal, že byl celý život stavbyvedoucí a stres z práce si vybral svou daň v podobě Pepky, která ho v 56 letech klepla. Ale vzala ho jen napůl (na rozdíl od mý mámy, která šla za zásluhy rovnejma nohama do nebíčka), a tak přežil, ale jednu ruku má prakticky nepohyblivou. A protože už nemohl pracovat a ani se věnovat svému koníčku - hraní na saxofon v orchestru, rozhodl se, že se nebude doma užírat mezi čtyřmi stěnami a vymyslel, co dělat může. Točit klikou flašinetu může. A dojet z Písku autobusem do Krumlova také. Jeho příběh mi přišel naprosto parádní. Doufám, že až se naše druhé nejkrásnější město jednou probere, pan Švejk to zase jaksepatří roztočí!
Už teď je ovšem jasné, že oblíbený výletní cíl nebude takový, jaký byl. Návrat k původní přecpanosti a zahlcenosti masového turismu si už snad ani nikdo nepřeje. Je potřeba najít nové cesty, ovšem bude to bolet... Kamarádka, která přímo v centru bydlí, se zklamáním konstatovala, že ty největší turistické hrůzy mají bohužel dostatečné kapitálové zajištění a přežijí pravděpodobně všechno. Mohu vás tedy uklidnit, na matrjošky a ušanky se můžete těšit i nadále... Pomalu a jistě ovšem mizí podniky místních. Nadšení a sounáležitost, které všechny semklo vloni v létě, už je zdá se, také fuč. Když procházíte městem, můžete prý často vidět, jak bez předchozího varování stěhují regály a končí. Nic zkrátka nebude jako dřív. Nezbývá než pozitivně naivně věřit, že nakonec všechno dobře dopadne, protože historické město se zabedněnými prázdnými výlohami obchodů, tak nějak ztrácí své kouzlo...
Mám hódně odvážnou vizi. Všechno krachne a atrakce pro lidi ověšené foťáky zemřou, zmizí... Ceny domů se vrátí na dostupnou úroveň a nastěhují se do nich z paneláků na periferii běžní lidé. Otevřou obyčejné obchody a řemeslníci své dílničky. Město bude plné života a tradičních, normálních, třeba i zapomenutých řemesel... To bude radost!
Bětka si teď dává trochu oraz od školy, zjistila totiž, že jí odpoledne nezbývá energie na kamarádky, musí je zanedbávat a to nedělá dobrotu. Jedna kámoška jí píše, druhá jí volá a ona neví, co říct. V podstatě se teď s Kubou v docházce střídají.
Jestli vás nezajímají koblihy, následující dva odstavce klidně přeskočte, aspoň budete mít víc času na skrolování po fejsbůku.
Kuba ráno dostal ke svačině mimo jiné koblihu. Takovou tu klasickou kulatou s marmeládou uvnitř. Neplést prosím s donatem! Ptala jsem se ho na výletě, jak mu chutnala. "Já jsem na ní omylem šlápl". "Jak šlápl, ti spadla?" Celý příběh zněl nějak takto. Kubík se chtěl koukat s ostatními z okna na děti z mateřské školky, jak si venku hrají. Náš roztomilý sedmiletý syn, nad kterým se doma všichni rozplýváme, jak je maličký ťuťu a ňuňu se paradoxně úplně stejně dojímá nad libovolným dítětem mladším než je on sám...
No a nevěděl, kam si koblihu mezitím položit, tak si jí dal na zem (kam jinam, že...). No a jak se pak přestal dívat z okna, svůj oblíbený zákusek na zemi rozšlápl. Korunu celému příběhu narazil vyjádřením, že Ivanka (paní, co ve škole uklízí), alespoň bude mít co dělat. "Jak jako? Tys tu rozpatlanou placku nezvedl?" "Já zapomněl, to bylo omylem!". Znovu bych tady ráda vyjádřila někonečnou vděčnost osudu, že nejsem učitelka. Protože ty historky, co dokáže život vymyslet, když dá dohromady bandu složenou z několika podobných exemplářů, to musí být síla...
Covidu zmar!
