Deník z Če-chanu Den 51 - K smrti dobrá hra

Ve vedlejší vesnici při hraní počítačových her zemřel na infarkt 15 letý kluk. Příčina zatím není úplně jasná. Prý dvakrát prodělal covid, ale jestli měl virem nějak poškozené srdce... nevím. 

Říkám si, že kdybych byla ďábel, vymyslela bych to přesně takhle. Kombinace nedostatku pohybu, stresu a vysedávání u kompjůtru zvládne možná víc než zákeřný virus. Chudáci rodiče.
 

Koukala jsem na pořad o zhoršujícím se psychickém zdraví dětí. To, že stres oslabuje imunitu, už dávno není nějaký esoterický blábol, sami lékaři o psychické nepohodě jako příčině mnoha nemocí nepochybují. Proto mě dost znervózňuje, že situace mnoha dětí je v současné době už fakt zoufalá a vyhlídky na zlepšení pořád žádné. Od druhého stupně výš jsou téměř rok zavření doma. S malou přestávkou o prázdninách a školou v září.
Narůstá výskyt úzkostí, depresí, sebepoškozování, sebevražedných myšlenek a bohužel i počet pokusů o sebevraždu. Strmě roste množství dětí, které potřebují hospitalizaci na psychiatrických klinikách. Rodiče si stěžují, že už nezvládají řešit závislost svých potomků na počítačích. Fakt si teď zkuste některým tu obrazovku vzít... 29% malých Čechů má nadváhu. Na linkách bezpečí evidují 24% nárůst počtu telefonátů týkajících se domácího násilí. A na terapeutickou podporu se dnes čeká 8-9 měsíců. 
Psychické zdraví je křehká váza. Jak jednou praskne, navždy bude už jen slepená.
Vidíte, a mně vždycky připadalo chození do školy otravné a zbytečné. Zůza je od jaktěživa v domácí škole. Moc nám vyhovovalo, že nemusíme nikoho poslouchat, brzo vstávat, dělat sváču, chodit na schůzky o ničem. Můžeme si dělat, co chceme. Jenže, my jsme s ní byli doma a i tak jí kamarádi samozřejmě vždycky chyběli, a to je introvertka po tatínkovi.
Ale dítě starší 12 let je teď logicky celý den samo mezi čtyřmi stěnami, rodiče chodí do práce. A co asi takový puberťák naprosto sám může dělat... Jeden kluk v pořadu vyprávěl, že přibral 20 kilo. Z nudy se láduje alespoň jídlem. Nemá si s kým promluvit, a tak hovoří sám se sebou. Jediné, co může, je komunikovat nebo jít ven v roušce se stejně zdeptanými kamarády. Najednou se ukazuje, že školy jsou důležité i z mnoha jiných ohledů, než jen těch vzdělávacích. Právě tam se můžete potkat s jinými lidmi, máte se kde předvést, na základě srovnávání se spolužáky formujete svou osobnost, máte si s kým pokecat, čím zaplnit svůj život.
A najednou jen prázdno, které online hodiny a záplava domácích úkolů rozhodně nenahradí.
Když si vzpomenu na svoje dospívání, asi bych nesla zavření školy dost těžce. Já byla velká šprtka. Pořád jsem se učila, abych měla vyznamenání. Neříkám, že mi lovení známek přineslo šťastný život a bohatství, to teda vůbec ne. Ale měla jsem absolutně vyplněný čas, rozhodně jsem se nenudila. Navíc jsem se mohla i vytáhnout, když jsem před celou třídou na stupínku slovo od slova vysekla perfektně nadrcenou odpověď na každou otázku učitelky. Měla jsem skvělý pocit, když jsem dostala jedničku z písemky. Právě ve škole jsem pokukovala po klukách a kontrolovala, jestli budou i oni pokukovat po mně...
Doma nikdo nebyl, rodiče pracovali. Do třídy jsem si chodila pokecat. Byla jsem tak upovídaná, že mě učitelé vždycky zaparkovali do poslední lavice a vedle mě navíc posadili kluka. To za nás byla obrovská ostuda, sedět s klukem... Ale já se naštěstí rychle zkamarádila a žvanila dál... Co bych asi tak dělala sama doma? Hádala se sama se sebou?
Jak říkal před půl rokem jeden kamarád: "Škola je jediná jistota." Není.
Covidu zmar!