Bezčasí. Jako by vše mělo zůstat tak, jak to je, už navždy. Žádné zprávy o tom, že by došlo v brzké době k uvolnění některých opatření. Žádné plány, žádná naděje. Všichni čekáme, až to přejde, až to zmizí. Jenže ono to nemizí.
I přesto, že počty nově nakažených klesají, lůžka v nemocnicích se uvolňují a epidemie je na ústupu. Většina obchodů je stále zavřená, restaurace jedou jen na výdejní okénka, služby, bazény, kina, vše zavřené, scházení více než dvou osob je zakázané. Jediné, co můžeme, je remcat a čekat. Nemáme na nic vliv, všechno se rozhoduje někde nad námi a my nemůžeme vůbec nic ovlivnit. Cenzura "alternativních" názorů pokročila od blokování jednotlivých videí na YouTubu k mazání celých kanálů. Přitvrzuje. Naše podnikání je na videích závislé, proto hledáme a nacházíme alternativní řešení, kdyby náhodou začaly vadit i řeči o vědomí, o mysli a meditacích. Člověk už neví...
Kamarádi se snaží už půl roku prodat milovaný mercedes, aby mohli poplatit dluhy na sociálním a zdravotním a měli z čeho žít. (Já vim, co vás napadne, dobře jim tak, boháčům...) Jiní kamarádi prodali pozemek, na kterém chtěli v budoucnu stavět. Mnozí už nesahají jen do rezerv, už musí jít hlouběji. Najednou tu máme skupinu lidí, kteří musí prodávat majetek, aby se uživili. A nejsou to jen ti neschopní a nešikovní. Naopak. Není to právě spravedlivé, ale i na to jsme si už zvykli.
Potkali jsme babičku ze vsi, dlouho jsme se neviděly. Tak dlouho, že nepoznala naší Zůzu, jak vyrostla... Štrádovala si to vyzbrojena chodeckými hůlkami z kopce k lesu, měla výbornou náladu. Chlubila se, že už jsou s dědou naočkováni. Viru se nebojí, věří, že jestli ho má chytit, čapne ho i schovaná doma pod stolem. Mají se dobře, na televizi moc nekoukají, ona si luští křížovky a vaří a peče pro žravá vnoučata. Děda pořád někde něco kutí. Krásné stáří! Jedinou chmurou na jejím povídání byla smrt kamaráda z vedlejší vsi. Nedávno se udusil doma své ženě v náručí. Krátce předtím ho poslali z nemocnice domů, že mu nic není. Nic, jen covid.
Smrt byla něčím, co se nás netýkalo a najednou o ní slyšíme ze všech stran. Na virus zemřelo dodnes oficiálně 28426 lidí. Nechci říkat, že všechno zlé je pro něco dobré, ale něco na tom bude...
Petr byl opravdový workoholik, prací žil. Buď pracoval, nebo si o práci povídal, případně na ní alespoň myslel. Doma spíš jen přespával. Povídali jsme si o tom, jak covid proměnil jeho vidění světa. "Ležel jsem večer v posteli a nevěděl, jestli se dožiju rána. Najednou jsem si říkal, co si ty děti tady beze mě počnou?" Už nehodlá tolik pracovat. Pro svou rodinu koupil obytňák, vrhnul se do dostavby domu, kterou tisíc let odkládal a vypadá to, že skutečně začne žít jinak. Bude mít méně peněz, ale více volného času. Času na život.
Nebo...
Pavel byl opravdový workoholik. Manželka ho prosila, aby alespoň jednou týdně byl jedno odpoledne s ní a s dětmi. Nešlo to. Tentokrát nezasáhl virus, ale zánět slinivky. Pavel doslova utekl hrobníkovi z lopaty. Měsíc byl v umělém spánku, nic si z onoho období nepamatuje. Usnul v nemocnici na JIP, probudil se o měsíc později v jiné nemocnici na ARO o 17 kilo lehčí. Lékaři si mysleli si, že nepřežije transport. Třikrát ho oživovali, protože mu přestalo bít srdce. Je doma, slabý a neduživý, musí pravidelně jíst. Dříve se nacpal jednou denně, v noci, když se vrátil z práce. Kvůli slinivce, která se neumí zregenerovat, musí jíst sedm malých porcí zdravého jídla denně. S rodinou je teď pořád, odmítá zakázky. Rozhodl se koupit si rybářský prut. On, který léta neznal nic jiného než svou práci...
Říkám si, že my lidi jsme fakt podivní tvoři, potřebujeme zažít pořádné zemětřesení, abychom se probudili a uvědomili si, co má v životě smysl. Abychom se přestali hnát buddha ví za čím.
Byli u nás kamarádi Jarda s Honzou. Jsou nakladatelé, vydávají knihy. Trh s knihami taky umřel na C-19. Jára je úžasný, esoterický, moc fajn chlapík. Je ho všude plno. Když mu hraje Zůza na piáno, vždycky brečí dojetím. Rád vede květnaté řeči o bohu a o božství v nás. S Honzou tvoří nerozlučnou dvojku (ale jsou na holky, aby bylo jasno). Zná spoustu známých lidí, rád se s nimi seznamuje, navštěvuje je, tak jako nás, kamarádí s nimi a rád o nich vypráví. Jára natáčel rozhovor se zakladatelem knižní ceny Magnesia litera. Povídal, že u nás před pandémií vycházelo kolem 15000 knižních titulů ročně. Ohromné číslo. Drtivá většina titulů byla však velmi podřadné kvality, plná zbytečného násilí. Mnoho nakladatelů nepřežije, kopec knih zmizí.
Třeba nejen tady povede dotek pandemické smrti k pročištění a obrodě.
Kvantitu nahradíme kvalitou a budeme si krásně žít.
Covidu zmar!
