Všichni oděni v černém, na obličejích bílé masky. Počítám je, je jich kolem padesáti - muži, ženy, ale i děti. Jejich dvojstup tvoří dlouhý průvod. Tlačí před sebou cosi jako malé dřevěné trakaře. Uprostřed čtyři muži nesou rakev.
Dva bubeníci udávají tempo. Ti s hrkačkami vytvářejí do rytmu velmi intenzivní, rytmický, až strašidelný zvuk. Je to síla! Tradiční velikonoční hrkání, které organizuje divadelník Víťa Marčík, se vloni kvůli pandemii nekonalo. Letos, i když teď už tu máme opravdovou epidemii, ano.
Jdeme s dětmi za průvodem, nás barevných je přibližně dvakrát tolik co hrkačů. Hlava mi třeští. Vyrážíme z Piarisťáku, projdeme okolo centra Budějic, na náměstí a pak zpátky. Celá akce trvá hodinu. Na závěr se všichni hrkači seřadí vedle sebe, muži rakev naloží do starého krásného vyřezávaného pohřebního vozu a pan Marčík, který celé procesí provázel citacemi z Bible o ukřižování Ježíše, pronese modlitbu. Nečekaně se stáváme součástí mše pod širým nebem.
Modlí se za všechny, kdo ztratili naději, kdo mají někoho blízkého nemocného, nebo za ty, kdo své milované ztratili. Modlí se ale i za ty, kdo tady rozhodují, protože oni nevidí toho, co je nad nimi. Modlí se za ty, kdo žijí ve strachu a nejistotě z budoucnosti. Nakonec řekne, že zítřek bude úplně jiný a zároveň úplně stejný. Že naše nádherná Země, jako planeta, bude nádherná, když my budeme nádherní a že se modlí za to, abychom přestali lpět na svých pravdách a začali se na všechny kolem sebe dívat jako na bratry, protože ve skutečnosti jimi jsme. Tečou mi slzy, nebráním se jim.
Nakonec povídá, že zítra je bílá sobota, den, kdy Bůh mlčí. Že bude velká zima, tak ať se teple oblékneme a přijdeme ho prožít společně. Nebo ať si doma pořádně zatopíme a prožijeme to každý sám v sobě, nebo třeba na horách, protože všichni jsme svobodní. Jeho projev je krásně spontánní, nenaučený, nepřipravený...
Mně vám jsou tak blízcí lidé, kteří si nehrají na to, jak mají všechno zpracované a jak je tady všechno sluníčkové a v pohodě. Lidi, kteří mají odvahu podívat se smrti do očí, mluvit o ní, myslet na ní... Přemýšlím o životě a o smrti. O tom, jak je naše pozemské putování strašně krátké. Objevíme se tu, zanecháme menší či větší stopu, která stejně časem vyvane a zase zmizíme.
Potkali jsme dneska jednoho pána. Jeho známý zemřel nedávno na covid. Bylo mu 64, dnes se smrti v podobném věku říká předčasná, zbytečná. Byl to vitální, veselý chlapík, který nikdy nemarodil. Najednou začal kašlat, po týdnu už nedokázal stát na nohou a tak ho odvezli do nemocnice. Oboustranný zápal plic, přijel příliš pozdě. Pán, který nám o něm vyprávěl, byl v šoku. Doteď v jeho vesmíru takhle mladí zdraví lidé zničehonic neumírali... Ten se má!
Mojí mámě bylo 37 let, když jí klepla Pepka. Umřela zničehonic. Měla jsem mámu, která mě měla ráda, která se o mě zajímala, byla jsem pro ní důležitá a najednou nezbylo vůbec nic. Jen pár vzpomínek, které časem blednou. Jsou rány, které se nikdy nezahojí. Ale i tak se dá docela dobře žít. I když, ještě dlouho mi trvalo, než jsem se přestala na každého dívat jen tak, že stejně brzo umře, že nic nemá cenu...
Existuje vůbec něco jako spravedlivá smrt? Smrt v pravou chvíli? Dojdeme někdy do okamžiku, kdy si řekneme, tak jo, teď je super čas na umírání? Myslím že ne.
Zubatá zkrátka chodí vždycky tak nějak nevhod.
Covidu zmar, zmar, zmar!
