Ráno mi volala ségra. Bydlí v jiném okrese, takže předpokládám, že se teď pěknou dobu neuvidíme. Je hodně depresivní a nevidí žádnou naději. Znám to velmi důvěrně, mám taky své chvilky.
Někdy trvají i celé dny... Říkala, že kamarádky manžel tři dny zvracel a strašně ho bolelo břicho. Vydal se tedy se synem do nemocnice. Chtěli ho odbýt s tím, že se starají jen o covidové pacienty. A on nemá covida, tak má jít domů. Syn se nenechal odradit a vyhádal tátovi poskytnutí péče. Má zánět slinivky. Velmi závažné a velmi bolestivé onemocnění, na které i při řádné péči jeden z deseti lidí zemře. Nakonec ho tedy hospitalizovali. V noci se jeho stav zhoršil a byl převezen na JIP. Návštěvy jsou samozřejmě zakázané, a tak jen manželce napsal smsku, že tam určitě zemře. Že slyšel doktory, jak o něm mluví... Hm...
Moc tomu nerozumím. To celá nemocnice pečuje jen o covidové pacienty? Opravdu všichni ze všech oddělení? I ortopedové, internisti, gynekologové?
Když nás poprvé zavřeli vloni, zastavili neodkladnou péči v nemocnicích úplně. Doktoři tak neměli do čeho píchnout, protože vloni na jaře jsme tu žádné covidové pacienty prakticky neměli. Kamarádka, ředitelka jedné menší nemocnice říkala, že jí jeden lékař dokonce skončil na psychiatrii ze všeho toho stresu a nečinného čekání na konec světa.
Teď je situace jiná. Pacienty už máme. JIPy obsazené, lékaři a sestry na hranici sil. Ale přesto si říkám, že je jednodušší zachránit padesátníka, tátu, živitele, se zánětem slinivky...
Vloni v březnu nás to uzavření, které přišlo najednou, s mužem velmi vyděsilo. Stát prakticky přestal ze dne na den fungovat. Nevěděli jsme, co se bude dít a báli jsme se i o to, že dojdou potraviny. Vyklidili jsme špajz a nasyslili zásoby. Letos jídlo už nikdo neřeší. Supermarkety jedou celou dobu a jsou normálně zásobené. Ale na co se snažíme nemyslet, je co by s námi bylo, kdyby se nám něco stalo. Jsme naštěstí zdraví a jsme zvyklí o své zdraví pečovat, ale přesto, člověk nikdy neví. A ten všeobecný stres člověku také nepřidává.
A tak si to mužík vloni vyzkoušel. Celí vyhladovělí po zážitcích a požitcích jsme si zajeli na burger do okénka k McDonaldovi (Přesně vim, co si o nás teď myslíte...). Mírovi po něm bylo zle, jeho stav se zhoršoval a v noci už jen ležel na gauči a naříkal bolestí. I mě vyděsil, nejsem zvyklá takhle svého muže vídat. Zavolala jsem mu sanitku, na převoz v autě už nevypadal. Fakt jsme nevěděli, jestli sanitky vůbec jezdí a jestli vám vůbec někdo poskytne péči...
Přišla sestra a od dveří se opatrně ptala, jestli máme covida, že by si musela vzít oblek. Řekli jsme, že ne, a tak šla dovnitř a Míru vyšetřila. Jasná žlučníková kolika. Podotýkám, že úplně první v Mírovo životě... S nasazenou rouškou ho odvezli do nemocnice. Už předtím jsem mu kapala 50 kapek Algifenu, ale nezabral. Nakonec se celá terapie skládala z toho, že v sanitce dostal dalších 50 kapek a v okamžiku, kdy dojel do nemocnice už mu bylo dobře. Udělali sono a zjistili 1 cm velký žlučový kámen a poslali ho domů s doporučením na operaci.
Nejsme velcí fandové operací a nemocnic a v době covidové jsme ani nechtěli pobyt v nemocnici riskovat, a tak muž absolvoval jaterní očistu a kamene se zbavil přirozenou cestou. Od té doby naštěstí nemá potíže.
P. S. Začíná se veřejně mluvit o tom, že covid se nám tu šíří díky průmyslu. Jsem ráda, protože už pět měsíců se omezuje všechno ostatní a výsledky žádné. Tak snad... jak by řekl náš děda... pragmatik
