Zestárla jsem za den o 10 let. Máme nové zrcadlo. V představách vypadám tedy o dost lépe... Ale co už! Mělo mě napadnout... To jsem celá já, nedomýšlím následky a pak se divím. Před pár lety jsme přesně stejně naivně koupili váhu.
Pár dní před tím, než se u nás ta mrcha objevila, jsem si zrovna říkala, jak jsem taková akorát, docela pěkně hubená. No a pak jsem na ní stoupla. Nemohla jsem uvěřit vlastním očím! Ukazovala o 15 kilo víc než před dětmi. Nalezly na mě, aniž jsem si všimla. Tomu říkám zrada! Zrcadlo a váha jsou jednoznačně ďáblovy vynálezy. Půjčím si slova klasika: "A komu tím prospějete?".
Četla jsem, že prudce narostl počet plastických operací. Proč jako, když lidi sedí doma v teplákách, že... Že by za všechno mohla ta zatracená zrcadla??? Ne, vysvětlení je komplikovanější a přesto tak jasné. Oni sice sedí doma, ale kvůli práci používají všechny ty moderní komunikační prostředky, vjůvry, mesendžry, skajpy a podobně. No a tam chudáci čučí celou dobu sami na sebe. Pak chápu, že slabší jedinec podlehne mámení a zatouží zase chvíli koukat na ksicht někoho jiného.
Dneska jsme se s Kubou trochu dohadovali. Nevěřil, že existují bazény, které jsou vevnitř. Kde se koupe i v zimě. Říkal, že v bazénu v zimě člověk musí zmrznout. Asi zapomněl... Do bazénu jsme chodili docela často... Holt sedmina jeho života je delší čas než moje čtyřicetina... a je na chlapci už znát.
Krásný oslí můstek, o té paměti... Vzpomíná si ještě někdo, jak dlouho měla uzávěra podle původního plánu trvat? Tři týdny. V mém deníku mělo být přesně 21 zápisů. Ale jelikož lockdown nepomáhá, bude prodloužen. Abychom neremcali, že sliby chyby, tak už pro jistotu nikdo neříká, na jak dlouho. Mluví se o uvolnění někdy po Velikonocích. Ovšem, aby nám to lépe ubíhalo, vláda nám nově velkoryse dovolí cestovat po okrese. To jsme jako doteď nemohli? Nebo mohli? Člověk se v tom už ztrácí... Mno.
Co ale z různých stran pozoruji, je jednoznačně to, že pan psychiatr Höschl měl fakt pravdu, už si zvykáme. Na jednu stranu si zvykáme, že jsme pořád doma a nic nemůžeme, až autisticky se držíme svých rutinních činností a jsme v nich nějakým podivně zvráceným způsobem spokojení. (To jsem si dneska krásně vyluxovala...). Nedávno jsme se se sestrou chechtaly, že až budeme umírat a poběží nám před očima film našeho života, uvidíme dřez a v něm kopec nádobí. A na stranu druhou si zvykáme, že člověk nemůže pořád mluvit pravdu a když chce jet někam, kam je to zakázané, musí pro to holt taky trošku něco udělat. Vystavit si nějaké to potvrzeníčko... třeba...
Jedna známá říkala, že nikdy nevídala svou matku tak často jako teď. Jezdí o ní pečovat do Prahy, venčí jí po Karlově mostě... Škoda že nemám nějakého toho seniora v jiném okrese...
---
Kamarádka, v dnešní době nepotřebná učitelka mateřské školy, chodí na benzínku kecat s úžasnou paní. Je upovídaná a tak si povídá i s policajtama. Prý si stěžují, jsou nešťastní... podle jejich slov přibývá domácího násilí, a to hlavně na dětech, a oni místo aby řešili vážné problémy těch, co je skutečně potřebují, jezdí vyšetřovat blbosti jako udání, že soused je na balkóně bez roušky a (považte!) kouří. Když tedy zrovna nestojí někde na mrazu a neloví okresní uprchlíky. A tak paní z benzínky pro příslušníky peče buchty, aby je potěšila, aby jim ulehčila jejich úděl. Kamarádka prý taky bude péct. Připadá mi to jako skvělý nápad, taky bych chtěla být prospěšná a pomáhat druhým. Ale nějak by mi bylo blbé vozit policajtům buchty. Ještě to pochopí jako úplatek a zabásnou mě i s blbejma buchtama.
To si radši krásně vyluxuju.
P. S. Mám velký plán, hecnout se a vydat se zítra na túru lesem na silnici a pak zpátky. Ano, i u nás ve vsi se dějí velké věci! Držte mi palce. A jestli se mi navíc podaří překecat i děti, budu hodně dobrá...
