Deník z Če-chanu Den 16 - Veselé Veliko(ro)noce!

Ségra se dneska dlouze do telefonu rozčilovala. Má synka ve druhé třídě waldorfské školy. Je parádní, děti tam chodí strašně rády, ale teď, co je všechno zavřené, se škola i rodiče dostávají do dosti prekérní situace. 

Za prvé, rodiče musí každý měsíc platit školné, přestože mají děti doma a za druhé musí plnit speciální waldorfské úkoly. Tyhle alternativní školy jsou super, ale je tam zkrátka všechno jinak - lepší, propracovanější, složitější… aby to děti bavilo, aby si ani nevšimly, že se učí… A tak mailem přicházejí pokyny k množství roztodivných kreativních aktivit, na které prostě někteří rodiče (rozuměj moje sestra) při nutnosti chodit do práce, majíce tři děti různého věku celodenně doma, naprosto nemají kapacitu, schopnosti a řekněme si to narovinu, ani náladu. 
 

Nedávno jsme sestru zachránili před zhroucením a nebohého chlapce před ztrapněním tím, že mu Míra krasopisně napsal a Zůza vymalovala čítanku. Tu totiž waldorfští rodiče nekupují, oni jí radostně dětičkám podle přesných instrukcí vlastnoručně vytvářejí. Ovšem né každý má kaligrafické a výtvarné nadání, že...
Vraťme se však ke škole a k paní učitelce. Už je asi také zoufalá a dnes důrazně pohrozila, že škola je povinná a pokud dítě nebude plnit zadané úkoly, půjde před kómis. Hm. Fakt chápu obě strany. Povinnost školní docházky je najednou vržena ne na dítě, ne na učitele, ale na nás, rodiče. Najednou je to naše zodpovědnost. Zatímco dříve jsme dítě odevzdali instituci a měli pokoj, dnes jsme my ti odpovědní a škola jen kontroluje a vymáhá. Učitel se stal jakýmsi zadavatelem, moderněji objednavatelem... A nemá vlastně ani pořádně možnost dítě přimět k činnosti, pokud rodič nespolupracuje. A mnoho, náročnou dobou těžce zkoušených, tatínků a maminek padá na hubu a nemá už kapacitu… Je to vážně složitá situace a konec zatím v nedohlednu. O návratu dětí do škol se už pro jistotu přestalo mluvit úplně. Zcela negativisticky tipuji, že v tomto školním roce už naše milé ratolesti budovy škol nenavštíví...
Ovšem já si můžu juchat! Ukazuje se, že konečně přišla moje chvíle... Já si teď můžu se zadostiučiněním mnout ruce. Léta dřiny a odříkání nesou své ovoce. Jsem totiž na tíhu zodpovědnosti za vzdělání svých dětí zvyklejší. Učím doma už osm let a kolikrát jsem si za tu dobu říkala, jaký božský klid bych měla, kdybych Zůzu vrazila do školy tak, jak to dělají normální lidi. Mohla bych se pak ofrňovat nad neschopností učitelů, nad jejich absurdními požadavky a myslet si, jak já bych to určitě dělala líp. Nemusela bych se léta stresovat, že co tam nenalámu já, to tam zkrátka nebude. 

Baví mě teď náš Kuba. Je v první třídě (teď fakt naštěstí) v obyčejné malotřídce. Tam se jede postaru pěkně podle učebnic. No a Kubík už při té podzimní uzávěrce nějak nepochopil, že matika se čtyřlístkem není pro zábavu a nadšeně jí během pár dní celou vypočítal. Po návratu do školy s přehledem dorazil druhý díl. Takže počty máme z krku… No a češtinu a písanku sfoukne většinou hned po probuzení, ještě před snídaní, jelikož spěchá na Minecraft, na němž si teď úspěšně vybudoval závislost. Tomu říkám pozitivní motivace!

Dost bylo školy. Abych byla v obraze, projížděla jsem večer aktuální dění a zdá se, že se nic moc nového neděje. Svět se stále hroutí. Zaujal mě ovšem článek o covidovém bizáru. O různých absurdních nařízeních, kterými nás vláda statečně chrání před rozprskáváním nakažlivých patogenů na ostatní. Zlatý fond absurdit je tvořen třeba povinností nosit roušku v autě, i když jede člověk sám, nebo zákazem prodeje kávy v kelímku z okének restaurací, nebo stále platným nařízením nosit roušku v zastavěném území obcí, i když široko daleko nikdo není. Zákaz prodeje některých druhů zboží v supermarketech už je v podstatě normálka - kdo shání pastelky, narozeninové svíčky nebo třeba balónky na dětskou oslavu, musí holt k vietnamcům.
Vláda naštěstí pamatovala i na hrozby spojené s Velikonocemi. Pro ochranu našeho zdraví zakázala prodej pomlázek a (teď už konečně můžete začít kroutit hlavou) všech velikonočních dekorací. Prostě si pro jednou všechna ta kuřátka, zajíčky a umělé kraslice odepřeme, ne? Stejně jsou nevkusní... 

Ovšem na nás si nepřijdou. V boji proti viru nasadíme vlastní zbraně. Proutky z vrby na zahradě, vejce od vlastních slepiček, keramickou formu na beránka a trvanlivou velikonoční výzdobu z minulých let.
Jsme velikonoční teroristi!!!