Nesehnala jsem dost pevný provaz a tak jsem ještě tady. Já vím, to už je hodně černý humor… Přijala jsem výzvu na mě seslanou a strávila zcela výjimečně den v posteli.
Poslouchala jsem relaxační hudbu, na chvíli si otevřela okno a koukala na plující mraky na pozadí budhistických praporků, které máme natažené přes dvůr. Spala jsem.
Zavolala jsem kamarádce, která má s depresí hodně zkušeností, 15 let se s ní prala různými způsoby. Hodinu jsme si povídali, pobrečela jsem, chvíli nemohla mluvit a pak na ní všechno vychrlila. Hned bylo líp. Dana umí nesoudit a neradit, umí vyslechnout. Vzácná kamarádka. Tyhle stavy důvěrně zná a když jí přepadnou, prostě zaleze do postele, schoulí se do klubíčka, brečí a je v tom, nebrání se. Za léta zkušeností přišla hlavně na to, že nic jiného nepomůže, než projít ohněm a nechat všechno zlé shořet. Ať už bude požár trvat jak chce dlouho, nakonec odejde...
Oukej, pojď do mě!
Samozřejmě se stydím. Měla bych být silná, nestěžovat si, všechno vydržet, všechno zdánlivě zlé přejít s klidem a vírou, že všechno dobře dopadne. Bez zaškobrtnutí! Ale - za poslední rok jsme fakt hodně ztratili. Každý z nás. Někdo iluze, někdo bezstarostnost, někdo víru, někdo milované blízké, jiný přišel o práci, o rodinu, o své celoživotní dílo, z mnoha úspěšných podnikatelů jsou ne vlastní vinou najednou nýmandi v exekucích. Přišli jsme o život, který jsme znali a přesto se hecujeme v předstírání, jak je nám všechno jedno. Zažíváme velké ztráty a je naprosto normální je oplakávat.
Když mi před 23 lety umřela máma, bulela jsem rok a když si na ní dneska vzpomenu, pořád je mi smutno. Máma člověku chybí prostě napořád a čím je starší, tím víc. Nejsme stroje, jsme lidi. Co vlastně dělá člověka člověkem? Že prožíváme, že soucítíme, že brečíme při smutném filmu, že se dojmeme, a nakonec i radujeme, když je něco veselé. Měla bych všechno, co už se nevrátí, přehlédnout s buddhistickým klidem a říct si, ono už to nějaké bude? Bez truchlení? Asi jo, asi by se to světu kolem líbilo víc. Ale to bych nebyla já a popravdě, asi bych se ani nelíbila sama sobě.
Došlo mi, že jsem vlastně zvládala dost dlouho. Už rok se naše životy a svět kolem nás bortí a já pořád držím. Kvůli rodině, kvůli dětem, kvůli okolí. Ale jsem jak domeček z karet. Postavíte první patro, drží, druhé patro, přidáte třetí a nahoru posadíte poslední dvě karty. Máte radost, že pořád stojí a bojíte se i vydechnout, abyste své křehké dílo nepokazili. A pak přijde zlomyslný bratr a zatřese stolem. Někdo nebo něco pořádně zatřáslo mým stolem a já pořád stála. Až po roce jsem se sesypala. To je docela dobrý výsledek, ne? Navíc třese dál a dál...
Ostatně vypadá to, že nějakým zvláštním způsobem držím prst na tepu života, protože spousta lidí kolem je teď v depresi. Smutek by se dal krájet. Moje sestra měla ráno panický záchvat, nemohla dýchat. Rozcvičila to. A druhá včera vymyslela originální způsob, jak zahnat nepříjemné pocity, nalila si dvě sklenky vína a sama je vyžungla. Neříká se tomu krasohled?
Nejsme zdaleka v cílové rovince, dokonce ani nevíme, jestli jsme za půlkou, tenhle maraton je a bude ještě dlouhý. Všichni ho máme plné zuby. Proto nabírejme síly, odpočívejme, buďme na sebe hodní. A nebojme se brečet, smutnit, litovat, projít ohněm. Je to normální. Abychom mohli nechat všechno zlé shořet, musíme to nejprve plamenům vystavit.
P. S. To, co bolí nás a co nezvládáme, nebolí a zvládají naše děti. Okamžitě pochopily, že maminka je mimo provoz. Obstaraly oběd a všechno kolem. I kávičku mi uvařily. A pak se samy vypravily ven a vyklízely část stodoly. Bordel, se kterým si my už poradit nedokážeme, vyřešily během jedné hodiny... V dětech je vlastně velká naděje...
