"Podmět s přísudkem musí rozhodně být ve shodě, tam nesmí docházet k hádkám", napadlo mě mimoděk, když jsem slyšela, jak děti dostávají za domácí úkol shodu podmětu s přísudkem.
Najednou mi to všechno připadalo úplně absurdní. Kde se vůbec shoda podmětu s přísudkem vzala? Existuje vůbec? Viděl ji někdo někdy? Jakoby se naše děti učily o UFO. To má stejně reálný základ. Když si otevřeme učebnice a zadíváme se do nich novým, nezaujatým pohledem, pak se skutečně nestačíme divit. Podobných neexistujících, nefunkčních hovadin je tam spousta. Zvykli jsme si na to, a proto o požadavcích na lidské vědění ani nediskutujeme. Přežili jsme to my, přežijí to i naše děti. Je to pro jejich dobro. Když nebudou chodit do školy a nebudou se učit, budou z nich hloupí, zaostalí a neschopní lidé. Zkrachovalci.
Ale zkusme si zase odvyknout. Opravdu je chytřejší ten, kdo tohle všechno zná? Proč se naše děti učí různá rozdělení, odrážky, názvosloví... když už to nikdy v životě nebudou potřebovat? Protože jsme se to učili i my a protože se z toho dobře zkouší??? Myslím, že inteligentní člověk se nepozná podle toho, co všechno za život nadrtil a dokáže zase automaticky z paměti vyvolat, zda vysekne větný rozbor nebo násobilku tří či vyjmenovaná slova po "S" na jedničku. A proč by to měl vědět mistr, který celý život pracuje se dřevem a vyrábí nádherné věci. Věci, které pod jeho rukama téměř ožívají?
Úplně vidím ten dobrý úmysl za tím vším, toho moudrého mravokárce, který bude argumentovat faktem, že děti se přece nemohou flákat, je nutné je na těch dvanáct let něčím zaměstnat. Než budou plnoletí a budou moci nastoupit do zaměstnání. "Když jim dáte svobodu, nebudou dělat nic", dodá většina lidí jedním dechem. A tak se musí na každý školní den jejich života vymyslet jedna stránka učebnice češtiny a jedna stránka učebnice matiky (pro začátek). Děti tak neustále dokola vyplňují, rozdělují, vybarvují, píší a počítají stokrát omleté a jasné příklady. Problém je, že je to nebaví. A tak se snažíme je motivovat známkami. Když nezabírají známky, přicházejí tresty. A když už jsme se silami v koncích, shrneme to jednoduchou větou, že dnešní mládež je prostě hrozná. My toho tolik děláme, tolik se snažíme a oni jsou tak moc nevděční, že školní hodiny prostě prochrní.
Pamatuji si živě na svoje školní léta. Byla jsem vždycky šprtka, mou prioritou bylo mít jedničky, maximálně dvojky. Byla jsem chytrá, ale samo mi to rozhodně do hlavy nenalezlo. Musela jsem se učit. A tím, že mi na známkách záleželo, jsem prožívala každodenní stresy. Všichni si určitě pamatujeme, jak jsme se snažili být neviditelní, když učitelka přemýšlela o tom, koho dneska zrovna vyvolá. Taky si pamatuju, že pro mě bylo rozdělení lidí jasné - ti, co se učí dobře, jsou chytří (rozuměj, ti to někam dotáhnou). A ti co mají čtyřky, pětky, jsou blbci (kam příjdou blbci, to fakt nevím, asi do továrny k pásu). Já byla mezi chytrými, co bude s blbci jsem neřešila. Přesto jsem si vůbec nevěřila a k přijímačkám na vysokou školu jsem několikrát ani nedošla. Nakonec jsem šla tam, kde byly snadné přijímačky. Místo toho, abych si vybrala to, co by mě zajímalo. Ani jsem nevěděla, co doopravdy chci, tak odvážná ve svých úvahách, že bych si dovolila dělat to, co by mě bavilo, jsem rozhodně nebyla.
Kamarádka mi teď vyprávěla o čerstvé zkušenosti z osmé třídy základní školy. V rámci svého projektu, kdy představuje profese žákům tak, aby viděli v reálu, co kdo vlastně dělá a jaké jsou tedy i jejich možnosti, byla přítomná zajímavé přednášce policejní tiskové mluvčí. Svým typickým ironickým způsobem vyprávěla, jak se v okamžiku, kdy přednášející zrovna mluvila o své první vraždě, podívala do třídy. A tam v mátožném limbu pochrupávala s mírně zakloněnou hlavou jedna z žaček. Nikoho to nezajímalo. Po přednášce ani nebyly žádné dotazy. Nakonec se jeden hoch osmělil a v úzkém kruhu se tiskové mluvčí svěřil, že by možná tím policajtem rád byl. Do toho se odkudsi vynořila paní učitelka a přede všemi začala halekat, "Taky mu ale řekněte, že se musí víc učit, zrovna nedávno dostal čtyřku!".
Jarda Dušek někde mluvil o tom, že děti už dávno dávají důrazně najevo, že tento systém je vadný, nefunkční. Jen to my dospělí nějak nechceme vidět.
Vůbec se dětem nedivím, že jsou otrávené. Kdo by dokázal každý den několik hodin sedět a napjatě a zaujatě poslouchat výklad tu o fyzice, o chemii, o matice, o dějinách, neustále se zapojovat, ptát a reagovat? Nikdo. To by fakt nedokázal nikdo. Ani superman ne. Stačí se podívat na záběry z parlamentu, jak si v této disciplíně vedou dospělí...
To totiž není vůbec možné ani přirozené. Vidím to doma, do učení nikoho nemůžete nutit. Když se někdy přeci jen pokusíte, stane se jen to, že se malý človíček zablokuje a učit se přestane. Nejhorší na tom všem je, že si o sobě navíc taky začne myslet, že je blbec a s takovým sebe-míněním se mu moc dobře životem proplouvat nebude.
Čím dál tím víc se přikláním k tomu, učit děti životem, učit je jen to, co chtějí a tehdy, když to chtějí. Případně vůbec neučit. Prostě jen být tady, ochoten a připraven zodpovědět každou otázku, vnímat, co mi děti říkají a co potřebují, komunikovat, debatovat, diskutovat... Protože každý se rád a velmi rychle naučíme to, co doopravdy potřebujeme. Učíme se vlastně neustále a nepotřebujeme k tomu vůbec žádné učebnice.
