Svět truchlí nad 129 nevinnými oběťmi včerejších teroristických útoků v Paříži. Na facebooku sdílíme francouzské vlaječky a všichni se připojujeme v myslích k francouzům v tiché podpoře a odmítnutí násilí.
Násilí v jakékoliv podobě neschvaluji a rozhodně si nepřeji, abychom my nebo naše děti museli zažívat teror. Jenže, chceme-li k sobě i ke světu konečně začít být upřímní, měli bychom přestat strkat hlavu do písku před tím, co se děje ve skutečnosti a uvědomit si, že co jsme jako západní civilizace zaseli, to teď jen neochotně a naštvaně sklízíme.
Nevím, jaké jsou opravdové a hluboké příčiny všeho toho násilí, které se v současném světě děje. Snažím se jen dohlédnout kousek dál než za zlost a bezmoc, kterou cítíme, když někdo příjde na koncert a bezcitně vystřílí několik zásobníků do šokovaných diváků.
Nic ale nevzniká samo od sebe a všechno má své příčiny.
Srovnejme si čísla. Počet obětí 11. září je 2996, počet obětí následné války proti terorismu v Iráku, Afgánistánu a Pákistánu je 1 300 000 lidí. Tolik odhady. Určitě nikdo z nás nevěří, že všichni byli teroristé. V těch zemích daleko od nás, bez pozornosti médií, bez dojímání, bez sdílení Afgánských vlaječek, umírá mnoho nevinných lidí, včetně dětí. Naše odveta byla tvrdá, nekompromisní. Ve jménu dobra a míru z pohodlí svých obýváků posíláme bombardéry tisíce kilometrů daleko.
A teď se divíme.
Ale čemu? Jestli před všemi těmi válečnými taženími na nás byli na východě naštvaní, teď nás rozhodně raději nemají. A člověk zbavený naděje, rodiny, přátel, budoucnosti už nemá co ztratit. Klidně pak vezme zbraň a půjde zabít.
Tahle lekce je pro nás cenná. Měli bychom se teď pravdivě podívat sami na sebe a přestat kázat vodu a pít víno. Jestli chceme mír a lásku, budeme muset přijít konečně na způsob, jak šířit mír a lásku.
P.S. Četla jsem teď moc zajímavou knihu - Ve čtvrti Brick Lane od Moniky Ali. Zajímavý pohled na nás z druhé strany.
