Stojí tam a krev se jí hrne do obličeje, rozhlíží se kolem po tvářích, které tak dobře zná. Je tu celé město. A koukají na ní. Lidé, se kterými se každý den zdravila, které potkávala, jejich děti si hrály s těmi jejími. I ony tu jsou. Schovávají se za tátu. Jeho postava v davu jí dodává v této absurdní situaci určitý klid. Byl tu s ní a bude až do poslední chvíle. To je všechno, co pro ní může teď udělat. Nic jiného se totiž dělat nedá. Je rozhodnuto.
Nikdo o rozhodnutí nepochybuje, nikdo ho nezkoumá. Vrchnost ví co dělá a hotovo. Nechápe to, jakto, že se nikdo neozve? Že nikdo nic neřekne? Že se nikdo nepostaví proti té nespravedlnosti, která se tu právě odehrává?
Jen mlčí a zírají, jak se blíží její konec. Městu se uleví, nikdo tu nebude "vyčuhovat" z davu, zavádět novoty, dělat divné věci... Bude nám líp. Dobře to nahoře rozhodli.
"Musím něco udělat, něco říct, musím je přesvědčit, že to, co dělám, není špatné. Vždyť jsem jen obyčejná máma od dětí! Nikomu jsem nikdy neublížila!", běží jí rozbolavělou hlavou. Ale v netečných tvářích sousedů vidí, že by to bylo k ničemu. Přihlížejí jejímu potupnému konci bez sebemenšího soucitu. Jako kdyby pozorovali strom, jak se kácí k zemi. Překážel tu a nahoře rozhodli, že musí pryč. Na to nemáme žádný vliv, není důvod o tom přemýšlet, pochybovat. Je to dobře. Stejně tu zbytečně stínil. Život jde dál... Zase si zvykneme.
Nic se nestane, nikdo jí neosvobodí, pohádka se nekoná. Nakonec ztratí vědomí a dál už neví o ničem. Když kruté představení skončí, sousedé se pokojně rozejdou do svých domovů a život jde dál. Kvůli tragédii jedné ženy se země otáčet nepřestane.
Kolikrát se bude podobný příběh v mnoha obměnách opakovat? Obsazení a scéna se mění, ale hra zůstává stále stejná.
V dobách nedávných jsme tu měli "Komunisty" - ty nahoře, kteří všechno rozhodli bez nás a my jen remcali. Ale volby měly stoprocentní účast a jejich strana měla sto procent hlasů. Remcali jsme, ale jen potajmu v hospodách. Když se režimu někdo nelíbil, ostatní přihlíželi a dokonce se aktivně podíleli na jeho pronásledování. Nedávno jsem viděla film Osmy, kde Ivan Trojan krásně ztvárnil chartistu. Systému se nelíbilo, že podepsal Chartu 77 a že jeho bratr emigroval (nechápu, jak tohle mohl ovlivnit). A vzhledem k tomu, že ho za tyto prohřešky nemohli zlikvidovat, alespoň mu pěkně "osladili" život. Nepřímo, ale zásadně. Nesehnal dobrou práci, bydlel ve strašném bytě bez šance na lepší atd. atd.
Takových osudů tu bylo určitě mnoho a nikdo si nestěžoval, nikdo nic neříkal. A spousta "slušných" lidí se na pronásledování a obtěžování podílelo. Mají samozřejmě čisté svědomí, vždyť jim to nařídili shora, co měli jako dělat jiného???
A posuňme se do současnosti. Opět tu máme všemocný parlament a vládu, které si po čtyřech letech volíme. Svobodně, alespoň si to myslíme. Protože musíme volit velké strany, ty malé nemají šanci se do parlamentu dostat. Kdo to vlastně všechno řídí, to je záhada. V parlamentu jsou poslanci, kteří plní nařízení svých stran, hlasují podle toho, co chce jejich strana. Parlament chrlí jedno nařízení za druhým, které jedincům a různým menšinám ztěžují a otravují život. Registrační pokladny malým živnostníkům, povinné očkování proti devíti nemocem zas informovaným rodičům, a tak bychom mohli pokračovat donekončna. A tomu všemu zase přihlížejí všichni ti učitelé, ředitelé, lékaři, úředníci, kteří jen "plní to, co jim nařídili nahoře". Vyplňují tisíce lejster a třesou se, že nebudou mít něco v pořádku. A zase si nikdo nestěžuje. A když se se systémem náhodou potkáte, pěkně vám zatopí. Vždyť to není jejich zodpovědnost, o tomhle nemá cenu diskutovat, to přeci nařídili shora. A ty si sami vybíráme, tak co bychom chtěli???
Proč lékaři neřeknou, že stát z nich dělá policajty a kazí vztahy s rodiči, když je nutí nátlakem očkovat jejich děti? Proč ředitelé škol neřeknou, že je nesmysl diskriminovat děti tím, že jim zakážeme mateřskou školku, když o pár let později - ve škole - už to najednou nevadí? To doopravdy musejí živnostníci vyjít do ulic, aby poukázali na to, že online napojené pokladny na Velkého bratra jsou blbost a spoustu z nich zlikvidují?
Každý z nás je systém, nemůžeme se donekonečna odvolávat na ty hypotetické pány shora. Každý z nás má své vlastní svědomí a když se děje bezpráví nebo v okamžiku, kdy nás někdo nutí plnit nějaké nesmysly, neměli bychom se vždy jen trochu víc přikrčit a jít dál.
Protože pak se taky může stát, že už se ani nedoplazíme domů.
