Naše šestiletá Zůza chce koně a myšičku na mazlení, taky malého bílého pejska a akvárko s rybičkami. Hodněkrát jsme o jejích přáních diskutovali, často se rozhovory neobešly bez prolitých slz. My rodiče jsme byli přesvědčeni o tom, že ve svém věku přeci není schopná se o živého tvorečka sama postarat.
Zuzanka ovšem měla zcela jiný názor. Tvrdila, že se bude starat vzorně a samostatně. Nám nepřibudou vůbec žádné starosti. Zvířátka přeci miluje a jednou chce být ošetřovatelkou v ZOO, alespoň si to teď nacvičí. Dlouho jsme nefalšovanému citovému vydírání odolávali a snažili se argumentovat tím, že už tak zvířat doma máme dost - pejska Matěje, králíka Žofku, co ještě nedávno běhala po dvorku, pár slepiček, dvě ovce a čtyři kočky. To ovšem Zuzance nestačilo, chce si je mazlit a v tomto ohledu je celé naše zvířectvo k ničemu.
A tak se před pár měsíci ne úplně dobrovolně z naší strany naše široká rodina rozrostla o Bubáčka a Pískálka, dva morčáky. Schválně můžete hádat dvakrát, jak to s nimi dopadlo... Zprvu nadšená majitelka si je párkrát pochovala, zjistila, že škrábou a od té doby se o ně nezajímá. Když jí řeknu, aby jim dala seno a mrkev k jídlu, je celá otrávená a jde jen s největším odporem. Podestýlku jim mění zásadně tatínek, Zůza je moc malá a neunesla by to. A ani jí to nebaví. Z péče o morčátka se tak stala další z mých každodenních "radostí".
K napsání tohoto článku mě ale vyprovokovalo něco docela jiného. Kamarádka mi vyprávěla o své neteři. Je o pár let starší než Zůza a moc si přála křečka. Bydlí s maminkou a bratrem u prarodičů. Slíbila, že se o něj bude starat sama, ale prvotní odhodlání samozřejmě brzy vystřídal nezájem. Hlodavec začal bez péče záhy nepříjemně zapáchat a tak byl z obytných prostor přenesen do sklepa. Celou nepříjemnou a pro všechny trapnou situaci vyřešil děda, který se na křečkovo zbytečné utrpení už nemohl déle koukat a vzal ho lopatou (rozumějte správně usmrtil ho). Předpokládám, že malá Sára má se zvířátky jednou pro vždy utrum, potvrdilo se přece, že se nedokáže o nic postarat. Vyřešeno.
Dobře si pamatuji, jak to bylo u nás doma. Moje o osm let mladší sestry neustále po něčem živém toužily a tak se pořád dokola kupovali všechni ti křečci a myšičky. Dokonce jsme jednou měli i želvu a papouška. Všechno ovšem dopadlo stejně - nevybavuji si už, kdo z naší rodiny se občas ustrnul a zasmrádající akvárka a klece čistil, ale milá zviřátka u nás nikdy dlouho nevydržela.
Faktem je, že děti prostě nedokážou samy dlouhodobě zodpovědně pečovat o cokoliv. A je zbytečné je a potažmo i sebe stresovat domlouváním a výčitkami.
Někde jsem četla (mám podezření na velmi inspirativní knihu Vychováváme děti a rosteme s nimi od Naomi Aldort), že chceme-li naučit naše děti o cokoliv pečovat, nestačí je nutit a domlouvat jim, musíme je to naučit vlastním příkladem. Tím, že láskyplně a radostně pečujeme o ně, tím že naplňujeme všechny jejich potřeby, vytváříme čistě hypotetickou možnost, že až jednou dospějí, budou to také umět, protože to prostě okoukaly doma.
A tak tedy - jestliže vaše dítko chce zvířátko, připravte se na skutečnost, že se o něj budete starat. Můžete samozřejmě pečovat společně, ale radostně a bez výčitek. A pokud na to nejste, tak tuto výchovnou příležitost raději přenechte jiným... Protože až z vašich dětí budou jednou rodiče, budou stejně jen kopírovat všechno, co viděly doma. Ať už se vám to líbí nebo ne:)
