Podle statistiků často bydlíme sami, oproti generaci našich rodičů ve srovnatelném věku. No jo, jenže předchozí generace se obecně dříve usazovala, zakládala rodiny, prostě hnízdila...a asi se také tolik nerozváděla.
V posledních několika dnech mě v různých médiích vyloženě udeřily do očí články, kdy už jejich názvy obsahovaly vykřičník. Začali nám v nich říkat generace singles. No fajn, to bychom měli!
Všechny texty na jedno brdo, jakoby je snad psal tentýž autor a média jej otiskla v drobných obměnách. V podtextu cítím jakýsi varovný prst, kterým autor hrozí široké čtenářské základě vymřením. Vy nezodpovědní jedinci, kteří žijete konzumním způsobem života, nechcete se vázat a plodit další generaci, hluboce se styďte. Je to hrůza a kdyby to bylo jen trochu možné, autor si jistě odplivne.
Tak vám nevím. Mám kolem sebe docela dost přátel ve věku 30 plus, kteří z různých důvodů žijí sami, to je fakt. Troufám si ale tvrdit, že nikdo z nich si tento životní styl nezvolil dobrovolně, prostě se to tak nějak přihodilo. Rozhodně bych nad nimi nelámala hůl a nevyslovovala nějaké definitivní soudy.
Ve třiceti a výš je dost problematické někoho splašit, to je taky pravda. Máme už svoje zvyky a zlozvyky, nějakou práci, mnohdy úspěšnou kariéru, byty, domy, auta, domácí mazlíčky a nevím, co ještě. To všechno jsme vybudovali vlastními silami, někdo třeba s přispěním rodičů. Ale naprostá většina těch singles doživotně sama zůstat nechce. Prostě se v životě zklamali. Zkrachoval jim dlouhodobý vztah, aniž se stihli oženit či vdát, nebo se rozvedli s blbě vybraným protějškem (byl to prostě pokus, podruhé už se to nestane), nebo se jen věnovali vlastní kariéře a nějak se nevšimli, že jim roky utíkají.
Fyziologicky vzato mají obě pohlaví opravdu nejvyšší čas s tím po třicítce rychle začít něco dělat! Jenže jak a kde? Okruh přátel je už jaksi daný, v práci možná, ale šance minimální, do školy už nechodíme, tedy pokud nejsme věčnými studenty, na diskotéce si mnozí z nás připadají jak na vrakáči. Zbývají internetové seznamky a pak rozvedené kámošky a rozvedení kámoši našich přátel. Ty seznamky - už o tom jiní blogeři popsali stohy "papíru", to bývá bída, i když občas je někdo v lovu tímto způsobem úspěšný. Rozvedený potenciální partner - taky docela dobrý, lepší být s někým, koho už někdo vyhodil než s tím, koho už nikdo nechtěl.
No... mezi svobodnými řekněme 35 plus, tam se taky ještě někdo najde, ovšem přiznejme si na rovinu, je jedno jestli muži či ženy, v této věkové kategorii a svobodní, je to krajně podezřelé.
Takže co teď? Babo raď? Musíme nepochybně slevit ze svých nároků...
Netuším, jaké mají singles zhruba nároky. Tipuji, že očekávají velkorysého, vyrovnaného a pracovitého partnera, který dá přednost rodině před zábavou. Určitě tací jsou a je jich hodně. Jen jsou nějak zalezlí.
Kdysi jsem byla účastna debaty mezi úspěšnou holkou, toho času rozvedenou, s určitým vzděláním a rozhodně ne škaredou, s mužem taktéž úspěšným, svobodným čtyřicátníkem s velmi zajímavou kariérou. Řeknete si, ti dva by k sobě pasovali... Houby. Víte co ten chlápek říkal? Když ty jsi moc samostatná! Naštěstí byla ona dáma pohotová a řekla mu - no jo, to jsem a co mi asi zbylo? Co myslíš? Muž brzy po narození dítěte odkráčel k jiné, takové hodné uťápnuté pipce a já se musela o sebe a potomka postarat sama. Myslíš, že by se mi nelíbilo doma, pěkně na mateřské, piglovat domácnost a nechat se živit? Na to dotyčný opravdu neměl odpověď, nicméně těm dvěma to nevyšlo.
Takže co na závěr? Asi je normální, že hledáme partnera, ke kterému budeme moci aspoň trošku vzhlížet a vážit si ho. Ale pokud snad někdo v tomto věku hledá krasavce či krasavici s tučným kontem a pružným tělem - zapomeňte. Nebo že by se zázraky děly???
