Jelikož se blíží konec mé rodičovské, začínám se připravovat na návrat do pracovního procesu. Musela jsem se však porozhlédnout po novém zaměstnavateli, protože ten bývalý nevydržel roky mé nepřítomnosti a rozhodl se krachnout.
Předpokladem pro opětovný vstup do práce bylo umístění mladší dcery do školky. Naše úřady však oplývají bystrostí a flexibilitou postřelené veverky, a tak se rozhodly řešit nedostatek míst až pět let po nebývalém nárůstu produkce českých porodnic. Téměř tříleté dítě tak nemá šanci a mně nezbylo, než se smířit s faktem, že nemůžu ani podat přihlášku. Musela jsem proto sehnat školku soukromou, což rozplakalo mé vykrmené prasátko určené na obnovu šatníku.
Jak budou dny mé blízké budoucnosti nejspíše vypadat, jsem si vyzkoušela minulý týden cestou na pracovní pohovor. A musím říct, že jsem konečně pochopila, proč nás naši rodiče i přes vytrvalé protesty terorizovali odchodem do hajan hned po Večerníčku.
Brzké vstávání mi nedělá moc dobře, ale po letech strávených doma s dětmi jsem si na to už docela zvykla. Když ovšem budík zazvoní ještě o hodinu dřív než obvykle, je v ohrožení nejen on, ale i stolek pod ním. Pro zvládnutí ranních procedur zahrnujících přemlouvání, přikazování, vyhrožování zakončené zoufalými prosbami, je však těchto šedesát minut rozhodujících.
Za normálních okolností jsem schopna vycházet z domu do půl hodiny i s klidně pozřenou snídaní vsedě a u stolu. Pokud ale musím připravit dcery do odchodu schopného stavu, aniž bych je nutila jít v pyžamu a se zbytkem snídaně v zubech, začínají minuty nemilosrdně naskakovat.
Dalším zákeřným časožroutem se ukázal být rozvoz po školkách. Využití auta zde nemá smysl, jelikož není kde zaparkovat. Pro pěší vycházku je vzdálenost příliš velká, a tak se jako ideální varianta jeví městská hromadná doprava. Vzdušnou čarou to zas tak daleko není, nicméně tramvaj a především navazující autobus, byly naplánovány spíše jako vyhlídkové trasy po krásách zdejších čtvrtí, než efektivní transport cestujících z bodu A do bodu B.
Po třech hodinách od nešťastného úrazu budíku jsem se tak konečně dostala na metro mířící snad k budoucímu zaměstnavateli.
Abych na schůzku nedorazila úplně splavená a s jazykem na saku, dopřála jsem si pětiminutový time-out ve frontě na kávu. Abstinenční třes rukou se tak po požití poněkud zmírnil, přesto mi před vchodem do sídla společnosti způsobil skluz do krku hned několika dech osvěžujících tikťaků najednou. Pro jejich zpracování jsem spotřebovala pár dalších minut, a tak jsem se na recepci hlásila téměř na čas.
Po absolvování hodinového pohovoru mě ještě čekaly dvě návštěvy úřadů, které neobvykle zabodovaly přívětivostí, ochotou a rychlostí. Vypracovala jsem si tak příjemný časový náskok, jenž byl Českou poštou zase velmi rychle smazán.
Odpoledne jsem si projela školkovou trasu z druhé strany, posbírala dcery, nakoupila něco k jídlu, zatancovala si u sporáku a spokojeně usnula u Večerníčku, kdy převzal štafetu manžel. Časový limit čtyřiadvaceti hodin jsem nepřekročila. Přesto bych občas uvítala penalizaci v podobě trestných minut navíc …
