NeObyčejný návrat z rodičovské

Vše začalo kdysi u veřejného přijímače, kde jsem před svědky řekla své ano a stvrdila jej fungl novým podpisem. Následovaly dva nucené odvody do porodnice a pak několikaletý perný výcvik pod diktátem dvou neúprosných generálek.

Jelikož jsem si ale poctivě odkroutila své, byla jsem před nedávnem propuštěna zpět do civilu. Ne že by tato doba nebyla krásná, obohacující a naplňující, ale nastal čas sundat uniformu a zařadit se zas po bok těch, kteří mluví normální řečí, umí si dojít na záchod bez mé asistence a nevyžadují po mě jídlo každou hodinu. Tedy aspoň doufám, že to u zaměstnavatelů není nějaká novinka.

První den v nové práci jsem si připadala jak při povánočních výprodejích. Všichni byli hrozně milí, dostala jsem počítač a telefon a pan majitel mi přinesl krásnou kytku na uvítanou. Nadšená jsem byla snad i z kávovaru, který mi udělal sám kafe. Nové prostředí, noví lidé a nové výzvy na mě zkrátka zapůsobily jak startovní výstřel na chrta.

Počáteční euforie mi vydržela docela dlouho a měla i nečekané vedlejší účinky. Každodenní rozvážka dcer do školek, následovaná sprintem po eskalátorech metra až do kanceláře, poměrně výrazně zamávala s mými poctivě hýčkanými mateřskými kily. Problém se šatníkem plným zcvrknutých věcí byl tak rázem vyřešen.

Rychle rozběhnutý závod však měl i jiné následky. Podezřele často se mi začaly kupit reklamace na chleba ze středy, nedostatek rohlíků a absenci jídel s teplotou vyšší jak 5°C. Musela jsem tak do týdenního itineráře zařadit častější zastávky v občerstvovacích stanicích za účelem vyšší spokojenosti týmu. Po měsíci na mě ale vražedné tempo poněkud dolehlo a prospala jsem celý víkend.

S přibývajícími týdny se však začala kupit práce, narůstat zodpovědnost a ubývat entuziasmus. Objevily se i stresové situace, které mě dokázaly vykolejit víc, jak křupání drobků pod nohama. Sundala jsem tak závodní číslo, zkrotila nadšení a kolegové konečně pochopili, že fakt nic neberu.

Vzhledem k nastupujícímu podzimu se brzy dostavily obvyklé průtrže dětských viróz a já začala řešit něco, co mě ještě donedávna vůbec netrápilo. Jak být s nemocnými dětmi doma a zároveň v nové práci nedráždit šéfa dlouhými absencemi. Mám to štěstí, že se můj zaměstnavatel ukázal být dětem přívětivý a tak jsem obdržela pověření pracovat z domova. I tak jsem ale musela své manažerské schopnosti posunout o úroveň výš a zkoordinovat celou hlídání schopnou rodinu.

Když jsem bezdětná nastoupila do práce, trápilo mě, kolik času v ní trávím. S prvním příchozím potomkem jsem si říkala, co jsem předtím se svým volným časem dělala. S druhým jsem s láskou vzpomínala, jak jednoduché to bylo jen s prvním. Teď jsem v práci znovu a každé ráno nevěřícně koukám na kalendář, jak svižně mi mizí jeden měsíc za druhým. A to mám děti jen dvě.

Práci naštěstí mám, dokonce v dobré firmě a kupodivu mě baví. Mám rodinu a mají mě rádi. Díky jezdícím schodům jsem i ve formě. Tak co na tom, že čas letí …