NeObyčejný pobyt v nemocnici

Velká rodinná oslava se dá zkazit mnoha způsoby. Někdo rád hnojí tchýniny tulipány svými promile, jiný to přehání s přesvědčováním o špatné volbě prezidenta, já jsem zvolila akutní potřebu odvozu do nemocnice.

První den prázdnin, kdy jsme s dětmi dorazili za prarodiči, neprobíhal úplně podle mých představ. Přípravy na hromadné šílenství u narozeninového dortu zrovna vrcholily, když jsem se začala svíjet v poměrně nepříjemných křečích břicha. Manžela jsem proto poslala pro lék na nadýmání v domnění, že jsem to asi přehnala s konzumací hroznového vína. Bolesti se stupňovaly, ani dvě pilulky nezabraly, a tak nezbývalo, než se odebrat do péče problému znalých specialistů na místě, které ovšem předcházela nepříliš lichotivá pověst. Na výběr jsem ale zrovna moc neměla.

Při našem příchodu na urgentní příjem mě pozdravila moc milá sestřička, která mě však s vřelou omluvou posadila na židli na chodbě, že paní doktorka zrovna odběhla na oběd. Chápu, i doktoři musí jíst, aby se o nás pacienty mohli dobře postarat. S lehce se stupňujícím tlakem v břiše jsem ve tvaru paragrafu klesla na nejbližší sezení a tajně se modlila, aby oběd neměl tři chody.

Za 45 minut přiběhla mladá paní v bílém plášti a v ordinaci se začala zajímat o mé obtíže. Po chvíli zpovídání, vyšetřování a mého marného přesvědčování, že opravdu nejsem těhotná, mě na pojízdném lehátku odeslala na všemožná vyšetření. Nakonec jsem skončila na specializovaném oddělení s nutností provést miniinvazivní zákrok pod celkovou narkózou. Musela jsem ovšem počkat, až bude odbaven zákazník přede mnou.

Předoperační procedura byla vcelku poklidná a stran paní doktorky profesionální. Trochu jinou kapitolou byla ale sestřička, jejíž tabákový parfém mě profackoval dřív, než došla k lůžku a jejíž špína za nehty nejspíš pamatovala včerejší večeři. Trochu mě znervóznělo, že mi má odebrat krev. Ale asi jsem jen přecitlivělá.

Konečně nastala hodina H a já se ocitla na operačním sále. Nevím, jestli tam byla taková zima, nebo jestli jsem byla totálně ochromená strachem, ale klepala jsem se jak ratlík před půlmetrovou překážkou. Poslední, co si z těchto okamžiků pamatuju, je horko linoucí se mou pravou rukou a přibližující se rozmazaná maska.

K sobě jsem začala přicházet ještě cestou na pokoj, kdy mě přivítal milý úsměv mladého nemocničního zřízence. V tu chvíli jsem doufala, že mě prostěradlo dostatečně zakrývá, a že slina tekoucí po mé bradě není moc vidět. Plného vědomí jsem nabyla až na pokoji.

Druhý den ráno jsem si připadala jak po těžkém bahenním zápase. Nemohla jsem pohnout ramenem, o břiše nemluvě. Půl dne jsem se snažila alespoň na chvíli posadit, roztočená hlava ale odmítala poslušnost. Z prozatím marné snahy mě vyrušila až sestřička, která mi přišla opět nabrat krev. Nepřítomnost rukavic už mě nijak nevykolejila. Co mě ale trochu zarazilo, bylo měření tlaku na té samé ruce, které následovalo hned po odběru. Mé pocity byly správné. V okamžiku, kdy přístroj začal nesmlouvavě škrtit mou paži, čerstvě propíchnutá žíla nevydržela a začala odevzdaně chrlit svůj obsah. Během minuty se mi na vnitřní straně předloktí vytvořil obrovský barevný otok, kterého jsem se nemohla ani dotknout, aniž bych nevyloudila zoufalý sten. Štěstí, že jsem nebyla ještě v diskuzi schopném stavu..

Netušila jsem, že pooperační nechutenství mi přijde docela vhod. K obědu nám totiž byly se spoluležící kolegyní naservírovány karlovarské knedlíky se zelím. Ideální to dieta po prodělaném zákroku břicha, kdy jsem cítila i přes analgetika sebemenší pohyb střev. Přestože jsem se jídla ani nedotkla, sestřička mi s úsměvem na rtech a velkou ochotou sdělila, že mi dá jídlo do lednice, a že si ho mohu sníst později.

Vzhledem k dobře probíhající rekonvalescenci po zákroku, rozhodl pan primář třetí den ráno o mém propuštění. I přes stále bolavé rameno, pestrobarevnou modřinu velikosti české stokoruny a prázdný žaludek, jsem nesmírně vděčná všem, kteří mi v prekérní situaci pomohli…