NeObyčejně ukecaná posádka

Nikdy jsem neměla vyloženě toulavé boty, ač mě k tomu rodinné geny částečně předurčují. Občas je ale fajn sebrat rodinu a odvahu, obout se do nich a vyrazit někam, kde mluví řečí, které nerozumím. A nemyslím tím Moravu.

V mém případě navíc autem a jen k hranicím Evropy, protože jiný dopravní prostředek a destinace pro mě aktuálně nepřipadá v úvahu.

Přestože mě fascinuje série příběhů o leteckých katastrofách, dostat mě do letadla vyžaduje poměrně velké nejen fyzické úsilí, které se neobejde bez pomoci uklidňujících prostředků. Na palubě totiž trpím utkvělou představou, že se při sebemenší turbulenci musíme nutně zřítit k zemi. Když nedej bože zahlédnu něco podezřelého, jako rozvibrované křídlo nebo nestandardní výraz letušky, propadám panice a s vestou na krku hledám nejbližší východ. S ohledem na moje psychické zdraví a dědičný sklon k alkoholismu, je pro mě a mé okolí bezpečnější tento způsob dopravy moc nevyhledávat.

V rámci rodiny tak nemáme mnoho možností, jak cestovat. Do autobusu by nás nepustili kvůli enormnímu množství zavazadel. Vlak je vyloučen kvůli vysokému hygienickému standardu manžela a na vodě trpím mořskou nemocí už při projížďce parníkem do ZOO. Mohli bychom to ještě zkusit pěšky, ale tak dlouhou dovolenou mi zaměstnavatel nejspíš nedá. Auto se tak zdá být nejvhodnější alternativou.

A protože si jsme vědomi našich omezených navigačních schopností, uvítali jsme v našem cestovatelském týmu pátého člena jménem Boženka. Má své výsostné místo na přední palubní desce, reaguje na dotyk a je velmi komunikativní na téma silnice a dálnice. Někdy však mívá zvláštní náladu projevující se naprostým přesvědčením o správnosti svého výběru cesty.

Když se náhodou rozhodneme neuposlechnout jejích dobře míněných rad a zvolíme trasu vlastní, začne intenzivně stupňovat svá doporučení. V půlminutovém intervalu nám pak opakuje výzvy ke změně směru s velkým důrazem na slovo „ostře“, nebo nás rovnou obrací do protisměru v místě, kde to není prostorově možné. Chvílemi mám pocit, že snad vyskočí z displeje, sebere nám klíčky a doveze nás tam sama.

Občas si spolu někam vyrazíme na dámskou jízdu, a přestože máme obě jasný cíl cesty, stane se, že se ocitneme někde úplně jinde. A tak začnu bezradně hledat, kde vlastně jsem a kudy odsud. Překvapená Boženka se po hodině odmlky probere a suše mi oznámí, že jsem na špatném místě. Asi bych si toho sama vůbec nevšimla. Po chvíli urputného přemýšlení mi zadá instrukce, že mám jet přímo a po sto metrech odbočit doprava. V mém případě tedy rovně skrz vzrostlé kukuřičné pole a pak rovnou ze skály dolů.

Když už v holém zoufalství umlčím její otravné padesáté „přepočítávám“, ozve se z prostoru zadních autosedaček dvojhlasné „pšepočítávám“ ještě tak pětkrát až šestkrát, v závislosti na míře smíchu, který lze zadržet. Dcery bohužel vypnout nelze, a tak nezbývá než jim zacpat reproduktory něčím k jídlu nebo je vysadit s batůžkem a plyšákem na nejbližší autobusové zastávce. Jinak je ale Boženka parťák k nezaplacení.

Nedávno jsme díky její asistenci dorazili až na jih Jadranu. Za doprovodu nepřetržité diskuze dvou pasažérek a smrště dětské tvorby, to byl heroický výkon. Na druhou stranu to byla cesta velmi obohacující. Konečně jsem se dozvěděla, jak to dopadne s Bajajou, kdo je to Modrovločka a text Tří bratrů jsem schopna odrecitovat i o půlnoci.

Pořád marně doufám, že s každým dalším rokem bude zavazadel ubývat, že si na vodu zvyknu, nebo že se zbavím své fobie z létání. Významný posun jsem zatím zaznamenala jen u té bagáže. Celkem znatelně narostla …