Občas mám pocit, že se čas zbláznil a rozhodl se mě mučit svým zběsilým tempem. Když mě pak života znalí stařešinové uklidňují svými zkušenostmi, že s přibývajícím věkem je to ještě horší, láhev Baileys ve skříni se začíná chvět strachy.
Jedním z okamžiků, kdy si tuto krutou pravdu uvědomuji nejvíc, jsou oslavy narozenin mých dětí. A že jich zatím tolik nebylo. Stejně tak roky strávené na rodičovské mi zmizely neznámo kam. Navíc jsem zjistila, že tato doba významně ovlivnila mé psychické pochody.
Ještě před nástupem na mateřskou jsem byla poměrně bystrou osobou. Dokonce se mi dařilo určité věci i předvídat. Dnes pět minut přemýšlím, pro co jsem šla, v obchodech se snažím platit věrnostní kartou do DMka a mám hrůzu z vyprávěných vtipů, protože je pochopím tak pět vteřin za pointou. Pokud vůbec. Za vrchol natvrdlosti pak považuji svou cestu na Národní třídu, když jsem měla sraz na Náměstí Republiky.
Netušila jsem, že můj léta trénovaný mozek, může tak rychle zakrnět. Nepříjemným faktem navíc je, že tato neblahá ztráta flexibility, už je poznat i navenek.
Občas se mi stane, že někam cestuji bez dětí a bez kočárku, a to si teprve uvědomím, jak hluboko pod kůží mám tu maminu zarytou. Mojí oblíbenou činností je například rozhodit řidiče hromadné dopravy, když přijíždí na zastávku. Jako obvykle na něj mávnu na znamení, že budu nastupovat, ale on jen nechápavě kouká a přemýšlí, jestli se známe. Chvíli před výstupem zase automaticky mačkám černé tlačítko a řidič marně čeká v napětí, kdy se kočárek objeví ve dveřích. Nezřídka kdy požádám spolucestujícího o pomoc, abych hned na to zjistila, že vlastně není s čím. V metru hledám výtah, občas i dcery a automaticky čekám na nízkopodlažní tramvaj.
Jedinou mojí nadějí jsou zaručené a vědecky dokázané studie, že s nástupem do práce se vše zase vrátí do původního stavu. Na rozdíl od poporodní pneumatiky místo břicha. Nic to ovšem nemění na faktu, že se moje myšlení za tu dobu jednoduše změnilo. Otevřel se mi jiný svět a já zjistila, že velký kus jeho krásy mám teprve před sebou.
Nedávno jsem byla s kamarády oslavit svá Kristova léta. Počáteční depresi jsem zkoušela nejdříve zapít, pak vytancovat, ale ani jedno moc nezabralo. Nakonec mi zvedlo náladu něco úplně jiného. Do noční tramvaje, kterou jsme se s kamarádkou vracely domů, nastoupili dva mladí floorbalisté v dobré náladě. Evidentně pod vlivem něčeho velmi obluzujícího. Začali s námi konverzovat, zvát na drink a lichotit způsobem odpovídajícím zarudlým tvářím, přestože vytvořit souvislou větu pro ně byl nepřekonatelný problém. Neoblomně z nás páčili náš věk, a tak nám nezbylo nic jiného, než se k němu přiznat a jako bonus přidat naše jedno až dvě děti. Očekávala bych, že po tomto zjištění vyskočí z tramvaje za jízdy, ale jejich reakce byla zcela opačná. S noblesou rozených gentlemanů nám sdělili své překvapení a na důkaz vážnosti svého tvrzení nás poctili několika dalšími pokusy o lichotku.
Nejsem naivní. Alkoholem zamlžená mysl vidí ledacos. I tak ale bylo moc příjemné na chvíli pocítit, že na tom ještě nejsem tak hrozně. Díky, kluci!
