V naší rodině se vyskytuje jistá pozoruhodná vlastnost, kterou soukromě nazývám Všeobecná destrukční střevozita. Nevím, zda již podobná diagnóza existuje, nicméně pro případný popis bych byla ideálním objektem. A pevně věřím, že bych nebyla sama.
Porucha se nejčastěji projevuje modřinami všech velikostí a barev v závislosti na materiálu futer, klik a domácího nábytku, které mi včas neustoupí z cesty. Dále nadměrnou spotřebou skleněných a porcelánových výrobků, jež nerozbíjím jen jednou, ale pro jistotu hned dvakrát, i při úklidu střepů. Neméně častým projevem je extrémně působící zemská přitažlivost na jakýkoliv předmět, který držím v ruce. V neposlední řadě bych pak uvedla dovednost zakopnout i na rovném povrchu.
Nelze opomenout ani psychické aspekty této poruchy. Vylít lahvičku naplněnou ohřátým mlékem po celé kuchyňské lince je možná normální i u zdravých jedinců. Vylít ovšem tu samou lahvičku s nově ohřátým mlékem ještě jednou, tentokrát však druhou rukou, už vyžaduje poměrně vysokou míru zručnosti a psychické rezistence. Náročnost na mentální pochody lze doložit i na příkladu mobilního telefonu dvakrát vykoupaného v toaletě a následné několikadenní snaze o jeho zprovoznění. Není proto divu, že u takto postižené osoby se častěji objevují sklony k nadměrnému užívání sprostých slov.
Léčba pravděpodobně neexistuje. Poruchu lze částečně tlumit sedativy, alkoholem, či jinou návykovou látkou, jako čokoládové suflé. Jako negativní vedlejší účinky se však projevily nepříjemné nevolnosti a bolest hlavy, častější kazivost zubů nebo zvýšené finanční náklady a s nimi spojená nutnost žádat o dotace od sponzora. Nezřídka kdy dochází k potřebě vyhledat odbornou první pomoc.
Jako velmi zajímavé se ukázalo pozorovat vliv tohoto neduhu na blízké okolí. Kupříkladu můj manžel pojal na základě množství rozbitých hrnečků podezření, že se snažím systematicky zbavovat starého nádobí, abych si mohla pořídit nové v barvě závěsů. Nebo jako nařčení ze simulace po přímém ataku kliky na mojí loketní brňavku v době, kdy obvykle připravuji večeři.
Výskyt této anomálie je nejspíš opravdu dědičný. Stejné průvodní jevy jsem pozorovala i u své sestry, která ovšem řešení tohoto problému posunula do jiné roviny. Ta kupříkladu ve chvíli, kdy některá věc zaútočí na část jejího těla, opětuje dotyčnému předmětu ránu ve dvojnásobné intenzitě, čímž si zapříčiní ještě větší bolest, než která jí byla způsobena na počátku. Verbální projev k dotyčné věci pak odpovídá popisu výše.
Moji teorii o dědičnosti dále podporuje fakt, že se obdobné příznaky začínají projevovat u mladší dcery. Velká část předmětů, které se ocitnou v jejích rukách, velmi často končí na zemi. Sice jsou vrhány silou, která je v přímé závislosti na intenzitě naštvání, výsledek nicméně zůstává stejný. Podobně je na tom i dědeček, který ovšem na rozdíl od dcery předměty nevrhá, nýbrž drtí.
Závěrem bych snad jen dodala, že míru nebezpečnosti osoby, trpící touto poruchou vůči svému okolí, považuji za nízkou. Může však dočasně způsobit vážné křeče břišních svalů a bránice!
