Jsou věci, které dávají našemu životu řád. A pak jsou věci, které se zkrátka dějí, abychom se v tom řádu moc nenudili. Klasickým příkladem se stal den, kdy jsme se s kamarádkou rozhodly, že si s dětmi uděláme výlet a navštívíme Pražský hrad.
Odchod z domu s dcerami probíhal ještě dle zaběhnutého scénáře. Půl hodiny odmlouvání, protestů a komentářů, dvě bitky, povinné usmiřování a pak konečně odchod. Já zpocená jak hadr na podlahu a navíc bez potřebné ranní dávky kofeinu. A tak jsem se cestou zastavila u okénka jednoho z velkých řetězců, které nabízí kávu s sebou. Právě v tu chvíli mě přestal řád nudit.
Neznalá nabízených objemů a cenových relací, objednala jsem si velké latte. Do ruky jsem dostala obrovský kotel za sto korun s umělohmotným víčkem, které se na kelímku drželo, seč mohlo, nicméně zbytečně. Při každém kroku poskočilo jak dušička v hrnečku a horký nápoj mi začal máčet ruku víc než sousedovic štěně.
Za normálních okolností by možná vydrželo. Pokud ovšem tlačíte golfky s dvěma madly jednou rukou, mladší dcerou uvnitř a starší pověšenou za konstrukci, nemáte šanci kočárek udržet v nastaveném kurzu. Natož vyvažovat nápoj. S popálenou rukou a lehce rozladěná cenou, jsem se vydala na tramvaj.
Už po nástupu mi bylo divné, proč jsou cestující zaražení do sedaček a přilepení k držadlům. Brzy jsem pochopila. Paní řidička měla evidentně špatný den nebo zpoždění. Její styl jízdy mi připomínal mé první dny v autoškole, kterak jsem poprvé testovala plynový pedál a honila unavenou Felicii po autodromu jak nadmutou kozu, zatímco pan školitel neurotický šlapal na brzdu. Stojící pasažéři včetně nás tak při každé změně rytmu jízdy měnili pozice jak kyvadlo metronomu. Zvonek používala častěji než blinkr a chodci, čekající na přechodech, strachy raději uskakovali za zaparkovaná auta.
Korunu svému výstupu dala v okamžiku, kdy se poprala s výhybkou, kterou se jí zjevně nepodařilo přehodit včas. Tyč k tomu určenou pak vztekle zasunula na své místo, až rezonovaly plechy protijedoucí tramvaje. Jejímu komentáři k celému úkonu jsem bohužel nerozuměla. Nicméně z tiků ve tváři bych usuzovala na silné rozzuření až amok.
Na sraz jsem tak dorazila zlitá kafem, s částečně nefunkční rukou, mořskou nemocí a zvoněním v uších. Kamarádka s dítkem v kočárku čekala na smluveném místě na nádvoří a trochu se divila, proč vypadám jak propuštěná z blázince. Po vyslechnutí příběhu o nesnázích naší cesty nicméně chápavě přikyvovala.
S očekáváním nerušené procházky jsme se tak vydaly na prohlídku druhého nádvoří. Ušly jsme sotva pár metrů, když se kolem nás začala nenápadně srocovat skupinka rozjařených asijských turistů. Bez zábran a s fotoaparáty v ruce, si začali fotit naše malá dítka, jak hollywoodské hvězdy na červeném koberci. Snažili se nám i něco vysvětlit, bohužel marně. Jejich nadšení, upřímné úsměvy a hopsání kolem kočárků, byly v každém případě odzbrojující. Nezmohly jsme se ani na slovo a s křečovitými úsměvy na rtech trpěly, zda to děti přežijí bez psychických následků. Po deseti minutách nás propustili a my se po zbytek cesty paranoidně otáčely, jestli nás náhodou ještě nesledují.
Cestu domů jsem raději zvolila jiným dopravním prostředkem. Co kdybychom náhodou potkaly tu samou tramvaj. Osobně si myslím, že už stála odstavená v depu se stále zvonícím zvonkem, železnou tyčí zaraženou v podvozku a cosi mumlající paní řidičkou, odmítající zamčenou kabinu opustit.
Mohl to být normální výlet, dle připraveného řádu. Naštěstí nebyl. A tak jsem měla doma zase co vyprávět …
