Ještě před čtrnácti dny jsem naivně žila v domnění, že voda z našeho kohoutku, chlubící se statistikami o nejlepší kvalitě, je přinejmenším zdravotně nezávadná.
Z mého omylu mě ovšem vyvedla víkendová lapálie nejmenované vodohospodářské společnosti, která během několika hodin katapultovala naši toaletu na pozici nejoblíbenější místnosti v domácnosti.
Jelikož jsem sobotní večer strávila s přáteli v gastronomickém podniku, přičítala jsem noční obtíže se žaludkem zvrhlému přejedení salátem Caesar a nezřízené konzumaci pomerančového džusu s bezednými láhvemi Frisca. A tak jsem doufala, že si do rána žaludek s lahodným koktejlem poradí a druhý den budu moci normálně fungovat.
Před pátou hodinou ranní se ovšem žaludek ozval znovu. Tentokrát mě ale nekompromisně poslal do místnosti s velkou keramickou mísou a voňavou mentolkou, jež mi brzy fandila přímo u levého ucha. Naštěstí jsem to stihla a nemusela si tak prohlížet salát znovu na podlaze. Restauraci jsem nejprve proklela a poté zavrhla.
Když jsem se vypotácela ze dveří toalety, potkala jsem manžela, který se mi s rukou na puse snažil něco říct, ale moc se mu to nedařilo. Rychlost, se kterou se vrhl za mentolkou, mi ale trochu napověděla. On s námi ale přeci na salátu nebyl?!
Spustili jsme tak celodomácí pátrání po původci našich obtíží. Nejprve jsem obvinila obědové kuře, pak nízkotučné jogurty a nakonec jsem vzteky vyházela všechny papriky, které byly určitě napuštěné nějakou chemií.
Během poledne předal žaludek štafetu dále, a tak si unavená mísa musela potykat s novou mentolkou. Ta původní už totiž nápor protékající vody psychicky nevydržela.
Vzhledem k významnému úbytku tekutin z organizmu jsme se snažili doplňovat hladinu kvalitní vodou z kohoutku. To se velmi brzy ukázalo jako silně kontraproduktivní.
Po vyčerpávajícím ránu a dopoledni jsme se potřebovali trochu odreagovat. Pustili jsme si televizi a snažili se najít nějaký zajímavý pořad. Ani pan Pohlreich ani kuchař z Itálie u nás tentokrát neměli šanci. Hledání jsme zakončili na zpravodajské stanici, která nás zaujala záběry z nám dobře známých ulic v našem okolí.
Trochu jsem měla pocit, že mám halucinace z akutního nedostatku tekutin. Zpráva o kontaminované pitné vodě nějakými breberkami mi navíc způsobila dočasnou neschopnost polknout a umístit spodní čelist zpět k horní. Též jsem zapochybovala o způsobilosti svých uší, jelikož se jimi do mozku dostávaly zcela neuvěřitelné informace.
Po týdnu stráveném na vařené rýži s dušenou mrkví, se mé zažívání snad již vzpamatovalo. Restauraci jsem vrátila zpět na seznam, paprikám v koši jsem se omluvila a salát Caesar mě přestal vizuálně dráždit.
Na začátku jara jsem tradičně přemýšlela nad tím, jak svá zimní kila poslat do věčných lovišť. A že se mi jich letos povedlo nasyslit docela požehnaně. Nečekala jsem ale, že mi k vysněné váze dopomůžou Pražské vodovody a kanalizace …
