Dlouhodobý pobyt na rodičovské, někdy i mylně uváděné jako dovolené, prý poněkud snižuje mentální i momentální inteligenci maminek. Sice je to snad jen dočasné, ale i tak je dobré jít se někdy vyvětrat. Nejlépe tam, kde je to každému fuk.
Jelikož můj kontakt s civilizovaným světem představují pouze prodavačky, pošťačka a sociální sítě, hltám každý příspěvek od známých a kamarádů jak večerní čokoládu. S nadšením jsem proto přivítala nabídku kamarádek jít na koncert našeho oblíbeného zpěváka. A tak jsem se začala hrozně těšit.
Konečně nadešel onen očekávaný den! Tak jen najít, co skvělého na sebe. Otevřela jsem skříň a rozjařeně pozdravila ramínka s outfity, které jsem roky jen smutně míjela. Když jsem po hodině vytrvalého zkoušení odmítala pochopit, že se do půlky věcí nevejdu a ve druhé by si mě pletli s postpubertálním malířským náčiním, rezignovaně jsem na sebe hodila džíny a obyčejné tričko. No co, však já do toho jednou dohubnu!
Kabelku jsem vypátrala v postýlce pro panenky, náušnice trčely z uší plyšového slona a náramky úspěšně posloužily místo kroužků dřevěného majáku. Sfoukla jsem prach ze šminek a marně vzpomínala, jak jdou vrstvy makeupu za sebou. Když jsem svou snahu o dokonalý look dotáhla do konce, zbývalo už jen zajistit potomstvo. Děti i s detailním dvoustránkovým manuálem jsem předala manželovi a vyrazila.
S botami na podpatku jsem se musela chvíli seznamovat. Po třetím pádu k nohám pána o holi už mě to přestalo bavit, a tak jsem měla chuť milé podpatky ulomit a hodit do koše.
Když jsem konečně doklopýtala před vchod místa konání koncertu, snažila jsem se najít kamarádky. Dát si sraz před vchodem se ukázalo jako velice inteligentní nápad. Stejnou inteligenci projevilo zhruba tak dalších dvě stě lidí, a tak mi chvíli trvalo, než jsem našla alespoň jednu z nich. Druhá kamarádka se prý poněkud zdržela v práci a dle informace zaslané SMSkou se „jala závodit s časem“. Každý pod tímto pojmem chápe zřejmě něco jiného. Někdo skočit do vagonu metra, který jede opačným směrem, než je cíl jeho cesty. Jelikož jsme ale chtěly dobře vidět na svého idola, šly jsme dovnitř a nechaly kamarádku svému osudu.
Abychom si zkrátily čekání, zamířily jsme k baru a objednaly si pár decek bílého na kuráž. V zápalu předchozího boje s šatníkem jsem nestihla nic pozřít, a tak jsem se už po pár doušcích usmívala na své okolí víc, než je zdrávo. I přes potácivou chůzi na škodolibých podpatcích a lehce zarudlou tvář jsem si připadala náramně. Otázkou je, jak to vnímalo moje okolí.
Na místě jsme byly včas, a proto se nám podařilo zajistit si skvělou pozici s luxusním výhledem na podium. Sice v houfu náctiletých fanynek s nápisy na čele a obrázky zpěváka na tričku, ale to nám nevadilo.
S blížícím se startem celé show jsem byla čím dál víc nervózní a nedočkavá. A pak to začalo! Na začátek tajemná hudba, pak projekce na plátno a nakonec nástup mladého mužného těla! Nohy se začaly podlamovat, chlupy na rukách salutovat a tělo vlnit bez možnosti kontroly. Největší euforie se dostavila, když umělec s bosýma nohama hrdinně seskočil z pódia a vyrazil do davu naším směrem. Zbytky zdravého rozumu se v tu chvíli ztratily neznámo kam a já začala ječet jak dcery před vánočním stromečkem. Když jsem se probrala z transu, byl už zpátky na pódiu a rozjížděl další hitovku. Nablblý úsměv mi zůstal až do konce vystoupení a jen s těžkým srdcem jsem přijímala fakt, že víc jak tři přídavky nebudou.
Skvělý program jsme zakončily v nedalekém baru, kde zrovna hráli hity devadesátých let a drze je nazývali Oldies. Naše taneční kreace na Can‘t touch this nebo Barbie girl jsou už legendární. Večer jsme si náramně užily, a to i přesto, že nám opilý Ital sejmul Piňa Colady i se stolem. Zřejmě nám chtěl naznačit, že už máme jít domů, zpět ke strojům. Teda k dětem…
