Jsou dny, kdy by člověk neměl vůbec vstávat z postele. To by ovšem nesměl mít dvě malé děti a školku u hypermarketu.
Poněkolikáté zaklapávám budík a tajně doufám, že už znovu nezazvoní. Když se mi podaří rozlepit jedno oko, s hrůzou zjišťuji, že jsem zaspala. Nesmíme přijít do školky pozdě! Ona to tedy školka tak úplně není, ale o tom jindy.
Odmala zvyklá být všude minimálně o čtvrt hodiny dřív, propadám panice. Vzbudit děti, nasnídat, vyčistit zuby, připravit svačinu, obléknout a modlit se, aby děti nebyly proti! Manžel je dávno za humny, a tak je mým jediným pomocníkem ranní šálek kávy, který se štěstím prošel až do žaludku bez výraznějších popálenin. Zrcadlo raději ignoruji. Venku stejně leje jako z konve, tak si natáhnu kapucu. S menšími protesty ustrojím obě děti, navléknu pláštěnky, popadnu kočárek a zdoláme dvě patra schodů.
Po urputném boji se mi podaří zlomit mladší dceru v bocích a usadit ji do kočárku. Setřu pot z čela a vyrážíme směr tramvaj. Přestože se zázračně našli dva řidiči, kteří nás pustili na přechodu, trvala cesta déle než obvykle. Každá nová louže se přeci musí prozkoumat.
Po příchodu na zastávku zůstáváme stát na dešti, jelikož přístřešek uprostřed zastávky je plně obsazen tísnícími se postaršími spoluobčany s letáčkem v ruce. Zřejmě mají v Kauflandu nějakou zajímavou akci.
Přijíždí tramvaj, nikoliv však nízkopodlažní. Ostatní čekající se nenápadně přesouvají dále od našeho kočárku. Nu což, tak si zase trochu procvičím bicepsy. Trochu znejistím, protože jede pouze jeden vagón. Mávnu na mile se tvářícího řidiče a doufám, že nás přes dav nákupuchtivých nedočkavců zahlédl.
Tramvaj otevřela dveře, čímž zapříčinila úprk všech z přístřešku. Samozřejmě nejbližšími zadními dveřmi. Po minutě trvajícím nástupu tašek na kolečkách řidič nervózně zabzučí. My jsme ovšem stále venku. Vzhledem k časové tísni nemohu jako obvykle čekat na čtvrtou tramvaj, do které bychom se vešly. Jiné vchody kočárky vylučují a tak nezbývá, než hlasitě pasažéry usměrnit a rezervovat si metr čtvereční místa pro kočárek. Nohou zaklíním zavírající se dveře a na poslední chvíli vtáhnu plačící dceru, která zřejmě nabyla dojmu, že ji chci na zastávce nechat. S příkazem „Drž se!“ ji postavím k nejbližší tyči. Místa k sezení jsou totiž obsazena vítězi boje, který se strhl s prvotním otevřením dveří.
Tramvaj se rozjede s citlivostí sobě vlastní a tak lovím dceru zpod kočárku. Zazvoní telefon, který se zrovna nachází na dně tašky. Po chvíli lovu přístroj vítězoslavně vytáhnu a začnu konverzovat s dědečkem, který mi s velkým nadšením vypráví, že mají zrovna v Kauflandu skvělou akci na toaletní papíry. Poslední část hovoru jsem bohužel příliš nevnímala, jelikož jsem musela řešit akutní problém s vlastnictvím plyšáka. Navíc ve mně začal narůstat pocit, že ranní káva právě dosáhla cíle své cesty. Blížil se okamžik našeho výstupu z tramvaje, který se neomylně shodoval s adresou hypermarketu. Kolečka tašek začala cvakat po podlaze a já začala hystericky mačkat černé tlačítko pro výstup s kočárkem. Dveře se otevřely. S kočárkem v jedné ruce a starší dcerou v druhé vyskakuji z tramvaje dřív, než stihlo utichnout kvílení brzd. Smykem bereme zatáčku vedoucí ke školce a já se jen tiše modlím, aby se nade mnou občasně fungující zvonek na dveřích slitoval…
