Jak už jsem psala, jsou dny, kdy by člověk neměl vůbec vstávat z postele. Jsou ale dny, kdy z té postele jednoduše musí, protože si ji nárokuje zbytek rodiny. Podzimní teroristka jménem chřipka dorazila.
Už když jsem odváděla starší dceru ze školky plné kašlajících dětí, říkala jsem si, že mě nejspíše čekají perné dny. Velmi brzy se ukázalo, že jsem se nemýlila. Druhý den ráno mě v kuchyni přivítaly dvě skleněné oči, nudle jak šavle a kašel připomínající psí štěkot. Naměřená teplota nevěstila nic dobrého, a tak jsme se rovnou oblékly a zamířily k doktorce.
V čekárně jsme byly pár minut před „otevíračkou“, přesto jsme obsadily až šestou pozici. Po hodině marného vysvětlování dcerám, že ještě nejsme na řadě, jsme se konečně dostaly do ordinace. Diagnóza zněla jasně: chřipka! S receptem v jedné ruce a plačící dcerou podstoupivší dramatické vyšetření stetoskopem v druhé, odcházíme směr lékárna. Jako pravá úzkostlivá mamina jsem chtěla pro úlevu nemocného dítka udělat maximum, a tak jsme opouštěly lékárnu s taškou plnou medikamentů a o dost lehčí peněženkou. Co na tom, že se nakonec jako nejúčinnější ukázal sirup z obyčejné cibule.
Doma jsem okamžitě aplikovala předepsané léky a snažila se dceru přemluvit, aby v klidu ležela v posteli. Zabrala až nabídka velkoplošné postele v ložnici s možností sledování pohádek. V pauzách mezi utíráním nudlí, vyřizováním rozmanitých požadavků a hledáním mladší dcery kdesi po bytě, jsem se snažila alespoň uvařit oběd. A tak jsem se těšila, až dorazí pomocná síla.
Když se blížil obvyklý čas manželova příchodu, uslyšela jsem z chodby podezřelé sípání. Určitě to je jen některý ze sousedů, doufala jsem. Mé obavy však nabraly reálných rozměrů, když se ve dveřích objevil brunátný manžel s kapesníkem u nosu. Místo obvyklého pozdravu se ozvalo podivné zamumlání, ze kterého jsem rozuměla jen slovu teploměr. Když pevně sevřený v podpaždí konečně zapípal, z výrazu tváře jsem poznala, že budu mít zřejmě o pacienta navíc. S hrozivou horečkou 37°C se tak v posteli zaplnilo další místo.
Starší dcera večer odmítla prostor ložnice opustit, a tak nezbývalo než se uskrovnit a doufat v klidnou noc. Představa opravdu naivní.
Těsně před půlnocí se z dětského pokoje začaly ozývat dusivé zvuky a pláč mladší dcery. V polospánku nahmatám její čelo, které zjevně vykazuje známky vysoké teploty. Teploměr potvrdil mou předběžnou analýzu, a tak skáčeme do auta a vyrážíme na pohotovost. Plna dojmů se za dvě hodiny vracím domů a ve jménu alespoň několika hodin nepřetržitého spánku ukládám dceru do přeplněné postele.
Po týdnu mám snad zběsilý kolotoč za sebou. A tak se mohu jít z té chřipky také vklidu vyležet. Aspoň na hodinu …
