Listopad. Skamarádila jsem se s Robertem Bryndzou, pokecala s prezidentem Klausem, pobesedovala s Vladimírem Dzurem, měla rozhovor v rádiu, oslavila narozky a prošla se po červeném koberci.
Pro někoho teď začíná pravý adventní shon, já ho tak nějak měla v listopadu. Ano, proto taková pauza.
Velkým zážitkem pro mě byla beseda a následně setkání s Robertem Bryndzou – spisovatelem, který mě inspiruje k napsání mé vlastní knihy. Určitě ho znáte, vydává jeden bestseller za druhým. Je to velmi příjemný člověk a víme o sobě díky Instagramu. V Praze na jeho autogramiádě jsme se poznali naživo a když mě začal sledovat na Instagramu, myslela jsem, že omdlím. Ten Bryndza sleduje mě, Jiráskovou.
Setkání s ním bylo hodně inspirující a dodalo mi to konečně jakousi odvahu dopsat tu svoji knížku.
Následoval víkend v Hausboatu. Zastavili jsme se cestou do Liberce na kávu na mojí oblíbené benzince MOL. Tam je to fakt boží – jak káva, tak hlavně chilli párek s hořčicí. Tohle kdo vymyslel, to byl bůh. No a tak se láduju a najednou slyším hlas, který mi přišel tak nějak známý. Koukala jsem na svýho kluka a povídám, že mi přijde, jak kdybych slyšela Klause, taková blbost... Kousek ode mě seděl pán, který by mu byl i docela podobný, ale nebyla jsem si jistá. Prozradila ho ovšem jeho piho-bradavice, kterou jsem porovnala s fotkou z Googlu. No nakonec to byla trefa a mohli jsme se všichni vyfotit. Byl strašně fajn a galantní. Člověk má různé představy o politicích a lidech z médií, ale tohle bylo příjemné překvapení. Prohodil s námi pár vět a při odchodu na nás ještě mával. Nejvíc vtipný bylo, že jsme byli jediní, kdo ho poznal.
Dalším obohacujícím zážitkem byla beseda s Vladimírem Dzurem. Po pravdě jsem ho až tak neznala. Lépe řečeno jsem nevěděla, co všechno dokázal a jaký borec to je. Takže když jsem si přečetla jeho životopis a on naproti mně seděl na pár metrů a povídal si s námi jak kdybychom se znali roky, byla jsem v šoku. V šoku z toho, jak dokáže být někdo lidský a nehrát si na žádnýho machra, přestože by i zrovna on mohl.
Byl to takový měsíc osobností. Ukázalo mi to, že ať je to světový spisovatel, prezident nebo vyšetřovatel, co vede kancelář Úřadu pro vnitřní záležitosti OSN v New Yorku – jsou to jen lidé. Když si to takhle přečtu, jsem vlastně sama borec, že jsem se s nimi sešla a měla možnost je poznat.
Největší prča byl můj rozhovor na Country rádiu takhle při neděli odpoledne. Měla jsem vstup jako vyšší soudní úředník, který píše satirický blog a moderátor vtipně před zahájením rozhovoru do éteru povídal, že si musí jít vzít sako a košili, když bude mluvit s tak postaveným člověkem. Teď mi to přijde ještě vtipnější. Já jen že při tom rozhovoru, který byl přes telefon, byla vyšší soudní úřednice doma v teplákách, drdolem a bez make-upu a chystala se na pečení štrůdlu. Trochu jsem se obávala, aby po mně někdo nechtěl zpívat Veď mě dál, cesto má. Ale už to pro mě bylo uvolněnější, než v červenci při rozhovoru v pardubickém rozhlase. Za chvíli to budu střílet jak Baťa cvičky.
Pak na mě taky padla pětatřicítka. Oslavila jsem to v hradeckém Obřím akváriu, které pro mě nechal můj kluk večer uzavřít a zařídil soukromou prohlídku, večeři a krmení rejnoků. Bylo to úžasný.
Poté mi kamarádi ještě nachystali oslavu v italském stylu v restauraci a musím říct, že mě ty oslavy stojí rok co rok nějak víc sil. Ani ne tak samotné oslavy jako ta vstávání ráno po nich.
Nádhernou tečkou byla noblesní akce pardubické kliniky, která pořádala pro své klienty takové první Kouzlo Vánoc. Zlatá róba, květinová výzdoba, vánoční atmosféra doplněná o harfistku a červený koberec. Připadala jsem si jako v pohádce.
Celý listopad byl plný nových, nádherných a oslňujících zážitků.
No a teď vzhůru na přípravu adventních trapasů!
Ciao!
