Veroplky 24

Kočka na veterině. Zdánlivě běžná věc, ale ne s moji kočkou a ne se mnou. A s naším veterinářem…Další z nevšedně všedních dní.

Už dva týdny jezdím na veterinu. Pomyslně. Byla to hlavně lenost a stres, jak dostat kočku do přepravky. To není totiž jen tak. Moje kočka, tedy jedna z nich, Ferda, trpí nějakou speciální kožní alergií. Takže máme kortikoidy a občas si zobne. Já jí dám zobnout. Na pacičkách se jí udělá zánět a ten ji musí doktor strhnout. Nechutný, co? A to to jen čtete. Ta holka s tím žije. My všichni s tím žijem. Naposled když byla u veterináře, tak musela dokonce pod narkózu, aby se netrápila, protože to měla jak orlí dráp.

No nic, nebudu přehánět.

Můj veterinář od nás bydlí půl hodinky pěšky, půl hodinky busem v dopravní špičce. Takže vlastně pořád půl hodiny. Kdybyste viděli dopravu v Pardubicích, nejedete sem ani k veterináři. Pan doktor má ale rezervační systém, do kterého se musíte objednat a pečlivě ho dodržet, jinak vám zavolá a poučí, jak se to má správně dělat.

Jedno pondělí to už vypadalo, že jedem na veterinu. Hrozně pršelo, tak volám doktorovi, že sic mám rezervaci, nemůžu vzít nemocnou kočku do takovýho deště, protože ten speciální batoh, co na ni mám, nemá žádnou stříšku. Doktor pochopil, že se bavíme o živém dítěti, ne-li o něčem důležitějším, a říkal, že rozhodně kočičku nebudeme tahat do deště. ,,Přijďte zítra a objednejte se,“ nezapomněl poznamenat. Jenže to jsem zase měla v plánu milion věcí, do toho hlídat počásko a ještě rezervační časy. Doktor upozornil, ať si to hlavně ohlídám kvůli počasí a zpovídal mě, co budeme „operovat“.

Tak v úterý to nevyšlo. Týpci mi vyfoukli super termíny a bylo po srandě. Ve středu doktor neordinuje. Ve čtvrtek ráno jsem vyletěla z postele a první co jsem udělala, byla rezervace na veterinu.

Celý den v tenzi, jak tu kočku naženu do batohu. Co budu dělat, když nestihneme bus. Jak budu volat doktorovi, že jsem nedodržela jeho rezervaci, protože kočka je za postelí a nechce vylízt.

Přijdu z práce a začal boj. Šla jsem na ni hodně nenápadně, aby nevycítila, že se něco děje. Tak jsem jim oběma začala házet kočičí bonbónky. Ferda vylezla a běhala. Paráda, za chvíli ji chytím. Jenže nechytila. Tak jsem vytasila další zbraň. Dáme kapsičku. Skoro byla u misky, jenže přiběhl mainskej satan a zahnal ji za postel. Vyděšená Ferda už nehnula ani packou a satan sežral svoji i její kapsičku, vymetl všechny bonbónky po bytě a scházelo, aby se mi ještě tahle mainská poblila. To je Flow, kdo nepamatujete. Mainská kočka, 8 kg, vesměs ještě koťátko.

Dívala jsem se na hodiny a už na mě šla panika, že nestihneme ten poslední bus, kterým můžeme jet, aby se to celý stihlo. Kočka trucovala, druhá ležela přežraná a já zralá na panáka. Tak přišla tvrdá metoda. Odsunula jsem noční stolky, vzala koště a lehce do ní strkala, aby vyběhla. Začla vrčet, jak nejvíc nas*anej pes. Mezitím jsem zavřela dveře od pokoje, aby nemohla utéct. Když jsem ji vytočila tak, že vyběhla, letěla ke dveřím, zjistila, že je zavřeno a vracela se zpátky. To jsem po ní už skákala na svoje čtyři a říkala, jak ji miluju a dělám to pro její zdraví a ať už doprdele jde.

Kočka je v batohu. Kočičím. Dýchacím. Nevzala jsem si nic, jen mobil do ruky a klíče a hnala na ten bus. Čekáme…čekáme…Vítejte v Pardubicích, nejvíc zasekaným městě. Takže bus nejel. Uplynulo dalších 15 minut, kdy jsme tam čekaly, kočka s depresí, já vytočená a jak tohle budu říkat doktorovi, když nestihneme termín.

Naštěstí na to bus šlápnul. Pak jsem rychlou chůzí, abych kočku nenaklepala jak řízek, došla na veterinu. Přesně na minutu. Sedla jsem si tam, rozdýchávala to a vyšel pěkný tříměsíční dalmatinek, který mě začal obskakovat. Kočka už rezignovaná. Já taky.

Tak pojďte dál, paní Jirásková. Boží hlas. Ne jeho hlas, přišlo mi to jako hlas shůry. My jsme fakt na veterině. Dokázaly jsme to!                                                                                                                                       

Věříte, že někdo dokáže tak dlouze psát o cestě s kočkou na veterinu a ještě vlastně vůbec neproběhlo to vyšetření?

Doktor si v počítači načítá naši kartu, já se vydýchávám a odkládám vrstvy oblečení, abych se připravila na vyšetření. Doktor u toho hledání pronese: ,,Teda, venku pěkně vrčí nějaký pes!“

,,To je Ferda, moje kočka.“

Jeho vyděšený oči zamířily na chudáka Ferdu, která prostě jen byla naštvaná, že je u doktora.

Musela jsem ji vyndat na stůl, ne že by se jí úplně chtělo, ale dala jsem to. Doktor měl jen obavu, aby ho nepodrápala, tak jsem ho ujistila, že za 7 let neublížila živ ýduši. Doktor ale trval na svojí domněnce, že kočky jsou nevyzpytatelný a když se naštvou, můžou seknout, ale že ji znám, tak snad dobrý.

Pokyn zněl, ať ji chytnu za hlavičkou za srst jako to dělá kočka s koťatama. No uff…Doktor prohlížel pacičky, Ferda se vrtěla jak had a já si na ni, pomalu ale jistě, lehala hrudníkem, abych ji pořádně držela. Doufám, že máte velkou fantazii. Ferda samozřejmě brečela, bolelo jí to a já držela zuby nehty, že tuhle ordinaci prostě neopustíme, dokud nebude ready.

,,Paní Jirásková, já teď nevím, jestli brečet nebo se smát. Ona fakt brečí.“

,,Jasně, že brečí, chce pryč, můžem pokračovat?“

,,To si nejsem úplně jistej, je mi jí fakt líto.“

Hlavou mi jen proběhlo:,,Tak seš těhotnej, nebo co.“

,,Jste doktor, to dáte, ona ví, že se jí pomáhá!“

Jenom „nýmand“ jako já si vezme černý tričko, když má světlou kočku, která se po mně sápe.

Museli jsem ji pak chudinku otočit na druhou stranu, všechno se jí to odtrhalo a chyběla jen injekce. Znáte (třeba z telky), jak ta miminka spokojeně leží jako hadrová panenka na matčině rameni a cítí se v bezpečí? Tak ležela moje kočka. A do zadku ji doktor píchal injekci a bál se, co nastane za křik. Od kočky. Obě jsme byly zticha. Kočka totálně odevzdaná, já zmordovaná a otřela jsem si jen pot z čela.

,,Dobrý, tak jsme to dali, doktore.“

,,Ta s vámi teď nebude aspoň týden mluvit, jak je naštvaná.“

,,Moje Ferda ne. Ta mě bezmezně miluje a ví, že to dělám pro její dobro. Uleví se jí a pochopí, že to bylo pro její dobro.“

,,Kočka ne, ta se naštve.“

Dala jsem číču do batůžku, vysolily jsme prachy a šly na autobus. Do toho jsem volala svý mámě, co jsme teď zvládly. Jenže začal pořádný slejvák. V dálce vidím bus. Na zádech kočka. Pokládám beze slova telefon, rozbíhám se a rukama přidržuju batoh, aby kočka nebyla jak schnitzel a sedáme si v buse.

Po příchodu domů Flow vypadala, jak kdyby nás rok neviděla. Vykulený oči jak nějaký lemur. Uklidila jsem byt po tom rychlém odchodu a hrcla sebou na gauč. Že bude Ferda naštvaná? Za chvíli jsem šla do ložnice, kde ležela na posteli a když jsem ji pochovala, olizovala mi vděkem ruce a nechtěla ze mě odejít.

Zvířata vycítí, kdo je má rád. A moje holky jsou prostě moje holky. Ty musí něco vydržet! :-)

Tak ciao!