Když si otevřeme jakýkoli web zabývající se tématem psychologie, vyskočí na nás nesčetné množství článků o tom, jak se změnit. Jsou tam tisíce a tisíce návodů na to, jak se z netrpělivého člověka může stát člověk trpělivý, jak se ze zákeřného člověka může stát lidumil, jak se změnit z introverta na extroverta, jak se z uzavřeného člověka může stát někdo, kdo začne mluvit o sobě, svých pocitech. Jenomže ruku na srdce - opravdu se někdo dokáže změnit natolik, aby začal jinak přemýšlet, jinak se chovat, jinak jednat? Tohle je otázka, nad kterou není marné se zamyslet. Jistě, jde změnit přístup k životu, lze začít vidět všechno místo černě o něco růžověji, lze se začít více usmívat a každé ráno před zrcadlem si opakovat mantru "dnes bude krásný den". Těžší už pak je tomu uvěřit, prostě to vsugerovat své hlavě, svému mozku natolik, aby to dokázal zpracovat a řídit se tím po celý den.
Kolikrát jsme měli na očích návod, jak se máme chválit, jak si máme říkat, že jsme úžasní a jedineční. Ono se to velice snadno řekne, ale o to hůř dodržuje. Člověk si může milionkrát zopakovat, že je hezký, sebevědomí, výjimečný... Ale jak dlouho trvá, než se tak začneme opravdu vidět a vnímat? Stačí si tohle předříkávat týden, dva, měsíc? Nebo trvá roky než začneme vnímat svoji maličkost jinak než doposud? Říká se, že když chce člověk stavět vysoké věže, musí se dlouho věnovat základům. Možná je lepší postupovat při změně našeho dosavadního přístupu k životu opravdu krůček po krůčku. Možná bude lepší začít opakováním jedné věty před tím zmiňovaným zrcadlem a teprve, až se z toho stane zvyk, až té větě opravdu, ale opravdu uvěříme, je dobré pokračovat. Není dobré chtít všechno naráz, snažit se na sílu a za každou cenu, lámat věci přes koleno. Třeba je taky dobré si cíle týkající se naší vysněné změny napsat, pročítat si je tak často, jak bude potřeba a neustále si je připomínat.
Problém bývá občas v tom, že chceme sami sebe změnit tady a teď hned. A nejlépe všechno, co se nám na sobě nelíbí. Chceme být trpělivější, tak se od rána snažíme počítat do deseti než vybuchneme vzteky. Chceme být sebevědomější, tak se hezky oblékneme, jdeme na masáž, zacvičit si a hned je nám líp. Toužíme být lepšími a optimističtějšími, tak se celý den usmíváme a jsme na ostatní milí. Jenomže do kdy nám tento způsob vydrží? Do oběda, či snad dokonce do večera? Večer už jsme z té přetvářky tak unavení, že druhý den to vzdáme a chováme se dál podle zajetých vzorců.
Tak jak docílit trvalé změny? Máme se snažit, myslet na to, přemýšlet nad tím neustále anebo postupovat pomalu, ale o to intenzivněji a pečlivěji? Nedávno jsem četla knížku Mnich, který prodal svoje ferrari, je opravdu úžasně inspirující a poučná. Jedna z těch, které v člověku zanechají stopu a které donutí zamyslet se sám nad sebou. Je o tom, jak se z veleúspěšného, obtloustlého, neustále se za něčím honícího právníka stane naprosto jiný člověk - vyrovnaný, zdravý a úplně jinak přemýšlející. Je tohle opravdu možné?, pokládáme si otázku. Věřím, že ano. A možná člověk ani nemusí opouštět svůj dosavadní život, nemusí odjíždět do Indie či Nepálu hledat svůj vnitřní mír, vyrovnanost a klid. Možná stačí jen málo... Změnit "NĚCO" v naší hlavě.... Jenomže JAK začít, ČÍM začít, KDY začít...?
