Kdyby mi někdo řekl před pár lety, že můj život bude jedna veliká, divoká show, nevěřila bych. Snad bych se nejspíš i smála a považovala to za vtip.
Můj život byl velmi klidný, možná jsem měla být „ukonejšena“ právě proto, abych mohla vnímat pevné pilíře, které jsem do té doby měla jako oporu. Rodina, správné hodnoty, fantastická výchova mých rodičů. Po maturitě jsem měla chuť poznat svět a dostat se z vesnice, která byla tvořena ani ne tisíci obyvateli. Snaha vymanit se jako rozmazlený benjamínek, kolem kterého se točil celý svět, mě zavedla „až“ do Německa. Nechápu dodnes, kde jsem vzala tu odvahu a odjela pracovat jako au-pair. Neobyčejná lekce, myslím, že jsem poprvé otevřela oči. Najednou jsem totiž byla odkázána pouze sama na sebe. Pamatuji na slzy mých rodičů při loučení. Oni netušili, já netušila… Prostě SKOK do vody, do velkého SVĚTA…
Viděla jsem, zkusila jsem. Po příjezdu zase doma… Na rok… Dýl jsem na vesnici nevydržela. Cíleně, zároveň podvědomě jsem neustále hledala útěk. Zase TAM - do velkého světa. Tak jsem znova sbalila kufry a stěhovala se bezhlavě zamilovaná k partnerovi do Brna. Začátky pamatuji jako dnes… Jedna křižovatka, druhá křižovatka… Nová práce, další nová práce. Pár let pro mě bylo hezkých, možná první dva, tři. Potom mi ten velký svět začal vadit. Tím, jak fungují lidé, jak funguje má práce. Cítila jsem nespokojenost, touha zase se přesunout jinam, byla velmi silná. Tak jsem se přesunula. Do podnájmu, který jsem si našla po rozchodu s „velkou láskou“ mého života. Půl rok tam o samotě… Hezké období, těžké zároveň. Přineslo znova poznání, znova určité poučení, lekci. Poté znova na scéně přítel… Slzy v očích, prosby, ať se vrátím. Stačila slza, obrovská kytice růží a já se vrátila. Chyba, veliká chyba… I když, jak se to vezme. Jak to tak bývá - rychlý návrat, rychlý postup vpřed. Tzn. „Co kdybychom už začali pracovat na dětech?“
Hurá, děti! Ne jedno, rovnou dvě! Jaká radost! Utekl rok… Ufffff!!! Jsem taaaaak unavená! Málo spánku, málo lásky, málo podpory, málo pomoci. Na všechno sama, vyčerpaná, unavená.
Další rok za námi… Špatně, všechno špatně. Už nemůžu… „Nejsem s tebou šťastná. Už s tebou nechci být a žít.“ Nevnímal, nereagoval. Tak jsem odešla. Tím pádem taky rozpoutala peklo. To, co následovalo po rozchodu, bych nepřála ani nejhoršímu nepříteli. Vypínání pojistek, odpojování pračky, odpojení internetu. Křik, hádky, nadávky, ponižování. Nechápu, jak takový člověk může žít sám se sebou. Tolik nenávisti jsem nikdy neviděla. „Co zaseješ, to sklidíš“, říká se… A on už částečně sklízí…
On žije svůj život, já také svůj. On s nenávistí ke mně v sobě, já s láskou k životu. Pokračování??? Bude… Můj život je totiž jedna veliká divočina… Možná jednou vydám knížku :)
